Jízda tramvají

V jednom podzimním pátečním odpoledni nastupuji do přeplněné tramvaje, abych se vydal na cestu domů, vstříc víkendu a odpočinku.

Naskočil jsem do druhého vozu tramvaje, jejíž číslo mi připomíná zub, o který jsem kvůli rovnátkům kdysi přišel. Byla to čtverka. A ten zub, to byla čtverka vpravo nahoře.

Vybral jsem si místo vzadu, rád tam stojím, nikdo mě nemůže překvapit zezadu a mám přehled o dění v tramvaji.

Pohodlně jsem si stoupl a začal jsem si užívat jízdu. Po chvíli jsem nemohl neslyšet dialog dvou mých sousedů v zadní části vozu. Byli to dva začínající středoškoláci, z nichž jeden začínal svými slovními výlevy udivovat ostatní cestující, tedy i mě.

Jejich dialog, tedy spíše monolog, který vedl klučina v černých kapsáčových kalhotách a stříbrno-černé bundě se ze začátku točil okolo snowboardových prknech. „Pojedu teď do Prahy, tetka mi koupí “fošnu”  od čtyř a půl tisíc,“ začal vychloubavě tlučhuba. „Jsem viděl teď v Board Shopu prkno za tři, bylo dost v klidu,“  reagoval do té doby mlčící, spíše korpulentní mladík. „Jako slíbila mi od čtyř a půl tisíc nahoru, na pohodu,“ triumfoval štíhlejší kluk svým mutujícím, zajímavě skřehotajícím hlasem. „Hm,“ obdivně přitakal tlouštík. „Na pohodu, tetka má prachů, že neví, co s nima, vždycky stačí, když řeknu, co chci, ale musím si za ní občas přijet,“ dodává šťastný synovec a opět sklízí obdivný pohled tlouštíka, zároveň však také posměch dalších cestujících. Jeho řeči neunikají nedaleko stojícím mladým slečnám, které z jeho vychloubání začali pomalu, ale jistě dostávat záchvaty smíchu. Jeho to ale neodradilo, tentokráte změnil téma, kterým se stal jeho účes a přeliv. „Jsem byl teď u holičky, nechal jsem si udělat přeliv „Bordeaux,“ holička nechápala, doma taky,“ rozumíš dodal k tlouštíkovi. „Jakou ty máš vlastně přírodní barvu vlasů?“ začal se aktivněji účastnit dialogu Tlouštík. Tím nahrál „mistrovi účesů“ na dokonalou smeč. Ten se jen pousmál a spustil: „To je ta největší prdel, to neví ty vole ani moje mladá,“  zahlásil neomylně. V ten samý moment odstartoval v jiné části tramvaje nekontrolovatelný výbuch smíchu, do kterého upadly poslouchající slečny. V ten moment jsem se začal smát i já, při pohledu na ulízané červené vlasy a jelimanský obličej toho trouby se nedalo nic jiného dělat.

Další sled událostí nastal s příchodem revizora do tramvaje. Ten nastoupil zadními dveřmi,  jakmile pronesl ono posvátné: „kontrola jízdenek, předložte vaše jízdní doklady prosím,“ jsem nepřestával sledovat mladíky, zároveň jsem si začal vyndávat peněženku z kapsy. Revizor vyzval oba mladíky k předložení lístků. Tlouštík lístek měl, ale obarvený hoša přijal v obličeji barvu svého účesu a tiše špitl ke kontrolorovi: „já nemám lístek.“  Revizor začal se svým tradičním výslechem, začal svou oběť častovat tradičními otázkami na hotovost dvě stě Kč, občanský průkaz atd. Mladíkovi se začali lesknout oči a začal vytahovat peněženku s doklady. „Peníze nemám, tady je občanka,“dodal skoro plačky.  Revizor si opsal údaje a předal lístek k zaplacení mladíkovi. „Bez lístku do tramvaje nelez,“ dodal ještě nesmiřitelně k mladíkovi.

Když mladík s revizorem vystupoval, přitočil se k němu nedaleko sedící děda a řekl: „Napiš tetě, ta ti ty dvě stovky určitě pošle.“ Mladík na to nereagoval a se sklopenou hlavou odcházel spolu se svým obdivovatelem z tramvaje.