Kázání I.

Budík protrhl pavučinu po které se proháněla moje mysl jak násada od koštěte. Chvíli jsem se - coby vyděšený pavouk tiskl v rohu mojí hlavy. Začal jsem spřádat žalobu proti budíkům celého světa s tušením jejich neblahého vlivu na společnost. Začal soud. Všichni jedinci souhlasili, ale společnost se rezolutně postavila na stranu budíku.
Vstal jsem, přestože jsem věděl, že se tím vystavuji možnosti spadnout a šel spáchat hygienu.
Od dob, kdy v synfonii našich informací převládly typány a činely, nutně přehlížíme nekonečně hlubší práci smyčců (neřku-li trianglu). Občas si tedy ukradnu trianglistu, zavřu se s ním do malé místnosti a snažím se vypozorovat smysl jeho partu. Říkám vypozorovat z prostého důvodu. Jsem - jako většina lidí hluchý. Čistím si ospalky a konám potřeby obou velikostí. Z nějakého mě neznámého důvodu je - v souladu s hlubinným proncipem světa - první ta větší.
Člověk neustále odhazuje nečistoty, které se v něm průběžně tvoří. Je zvláštní, že na onu místnost přichází pouze jedna bytost. Při jejím odchodu tam zůstává navíc ještě "to". "To" bylo ještě nedávno součástí bytosti. Abychom mohli vyhodit špínu ze svého života, musíme jí přestat nazývat já. Identifikace s něčím je nerozlomitelným poutem...

---