Poustevník

Tak tohle vlastně jsem já sám

Pomalu, ach pomalu mé kroky jdou
a otočit se přeci nemohu,
i když chci zastavit čas,
hned teď, né až tady nebudu.

Je smutné, ale krásné toto město,
když svítí jen lampy a život stich.
Je tak krásné, ta tma to všecko,
kde ztrácí se můj cit.

V hloubi duše živím přání
to se  však nikdy nesplní.
Ač nevím proč, já nemám zdání,
proč sny mé se neplní.

Vždyť nechci mnoho, jen pravou lásku,
co ve světě pro mne není nic.
Vždyť mám jen přání, nebo sázku,
co můžu  chtíti víc ?

Mé vzpomínky znají mnohá jména,
jen jména, co ty můžou dát.
Vždy opakuje se stejná scéna,
Prohráls, však hrát musíš dál.

Teď stop, né já to nechci,
být pořád první a pak poslední,
to není ono přeci,
co mám psáno ve svém znamení.

Měním se v kámen,
tvrdý a nezlomný,
tak jsem tu a píši ÁMEN,
jsem smutný poustevník, ne jen trochu zasněný.

---