Předtucha

Ležíme vedle sebe na bělostném prostěradle, tvém prostěradle. Letiště je dost velké pro obě duše, ztrácíme se v prostoru a propadáme do říše nočních můr. Mezi námi zeje  téměř půlmetrová zóna nekonečna (zakázaná zóna), přesto cítím, jak se mě dotýkáš. Kdybys to doopravdy učinil, odešla bych. Možná to tušíš, a proto si hraješ na velkého bratra. A možná víš, že tvůj polibek na čelo má pro mě mnohem větší význam než pro všechny ty ulovené motýly, co složili svá křídla do bělostných podušek přede mnou.

Nedaří se mi zavřít oči, vlastně mám víčka pevně uzamčena. Tak proč stále cítím paprsky slunce, které již dávno našlo svůj klid za obzorem? Musí to být jiné světlo…

            Mám tolik otázek, ale celý večer jsem mlčela a mlčet budu i ráno.  Bojím se, že pokud otevřu svá ústa, už nikdy nebudu moci zavřít své srdce. Vůči tobě.  Přemýšlím, zda není vhodná doba na útěk. Malý noční útěk dřív, než bude pozdě. (Celý život utíkám, a potom je  již pozdě.)

Zdálo se mi, že mi rozumíš, že chápeš rozbolavěné oči, že pomůžeš mému úsměvu. Když se odkopávám ze všech vrstev, tónů,  předsudků, přikrýváš mě svou něhou. Ale já nemůžu věřit tvým krásným dlaním. Ve vzduchu něco pláče. Smutek, zlo,  předtucha… Máš dostatek pohlazení pro každého. Vyčítám ti tvou láskyplnost? Potom jsem sobec. Neumím dávat,  neumím brát. (Lásko!) Tvé ruce jsou čisté jako padlý sníh, tak proč vím, že mi ublížíš?

(Láska je prý dokonalé vědomí, proto vím..)

Ležíme vedle sebe v bělostném čase. Dýcháš s neochvějnou pravidelností, která přináší klid do mého srdce. Strach úplně nemizí, je zakořeněn hluboko ve mně. Ale teď cítím jistotu. Z tvé přítomností? Z tvého domova? Sálá tu láska a pečlivost tvé maminky. Dečky na stolkách, květiny ve vázách, obrázky po stěnách. Ani se nedivila, když jsi mě o půlnoci představil s tím, že u tebe přespím. Máš hodně přátel. Nemusíš mi věnovat víc pozornosti než věnuješ jim.

Jeden obraz důvěrně znám: holčička s psíkem. Ne, nikdy jsem jej neviděla. Prostě je mi blízký,  neklamný. Co je větší samozřejmost, než usmívající se růžová dívka a neposedný  pes? I symbol nevinnosti a věrnosti však v sobě skrývá černotu. V dalším okamžiku přijde neštěstí a sebere radost. (To je život…)

            Pomalu se ponořuji do spánku a tuším, že ráno budu litovat promarněných chvil. Hladím tě po čele a čerpám tvou sílu. Malá čarodějka. Umím být s tebou,  jen pokud ty tady nejsi. Když jsem přiletím moc blízko,  spalují se mi křídla. A já chci létat dál v oblacích. Černé jsou  mračna pochybnosti.

Budí mě Chopinův koncert. Kdo hladí klavír  takto brzo  po ránu?  S novým dne přichází nová nejistota a proudí po vlnách krásné hudby do mých uší.  Okno široce zívá a pouští ledový vzduch do pokoje. Už všechno chápu: nejsi to ty. Já jsem ten, kdo ubližuje. Neumím se sebou žít. Byla jsem dlouho sama, už nedovedu být s tebou.  Mám tě ráda příliš,  proto tiše vstávám a oblíkám své svršky. Konec by mě zničil a já vím, že určitě přijde. (Když nebude začátek, nemůže být konec!) 

Utíkám od tebe a mám tě v srdci. Ženská logika? Spěchám po ulici. Vím, že jsem něco zapomněla na bílém polštáři. Bolí  mě ňadra, ale je to můj vlastní  nůž, co kreslí po mé kůži. Nemůžu dýchat, ranní vzduch voní rosou. Tolik krásných slz, tolik krásných jizev, dusí mne. 

Pak už necítím nic. Jen klid a mír, který jsem tak dlouho nepoznala. Jak je to možné? Rozvíjí se křídla a já letím vzhůru za sluncem. (Koutkem oka ještě zahlédnu, jak ležím na silnici pod koly zlaté felície. Zlatého kočáru bez prince…)