Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNaživu
Autor
Induan
Naživu
A otevřu oči a nad lůžkem svým,
Podivné stroje zapípat uslyším.
Stále nic nevidím, ve spánku bdím,
dusím se, s dechem svým zápolím.
Vnímám, že hadičky tělem jdou,
čekám, kdy oči mé prohlédnou.
Možná to zvony šílenství rozhoupá,
musím však vědět, kde bolest je má.
Když konečně stíny jsem rozeznal
a tuším, že balvan svůj vleču dál,
tak ústa zděšením otvírám,
k výkřiku, že už být mrtev mám.
Potom se bez dechu zalykám
a ztrácím klíče k hodinám,
znovu a znovu usínám,
napínám ruce ke hvězdám.
Hladí mě paže dívky mlhavé,
po čele, po mysli bolavé.
A slyším jak z dáli její hlas,
slibuje, že bude dobře zas.
Já se té dívky jenom ptám,
jak dlouho ještě trpět mám ?
"To asi nikdo ti nepoví"
odpoví na dotaz bláhový.
Zůstávám znovu ležet sám,
s bolestí mou si povídám.
Hledám, zda někde sílu mám
a naposledy usínám.
Pak přichází ráno, já procitám,
to nejhorší zřejmě už za sebou mám
a když na tu dívku znovu se podívám,
opět se krásou života zabývám.
Potom se ptám, jak dlouho jsem spal
a život, ten kolotoč, točí se dál.
Ráno už léčí, co včerejšek vzal
a já se divím, proč jsem se vzdal.
A zase pro všechno hledám rým...
Já znovu s životem zápolím!
Té dívky pak ještě na jméno se ptám
a tak nyní Karlu ve vzpomínkách mám.