Havraní, havraní

 

Havraní, havraní

dvě perutě na dlaních

Jedna černá jak v hlubokém lese noc

druhá jak roucho nevěstino, jak její nevinnost

 

Havraní, havraní

dvě perutě v mých dlaních

Sám král Havran mi je daroval

před zrádnou mocí jejich mne však varoval

 

Tou první když tě pohladím

krví svou provinění tvá splatím

zbavím tě všech hříchů dědičných

nevinnost svoji však ztratím

 

Nečekej však odvrácené strany duše spasení

nejprve přijde žal a bolestné prozření

že to za čím celý život si se hnala

… jen zmar, prach a brak

 

Do duse tvé dám ti nahlédnout

do bahna mysli hloub tě srážet

Jak začaly, náhle přestanou

myšlenky jedna za druhou pomalu budou zhášet

 

Vhled na dno dá ti vzpomenout

čím jsi a jakou mocí vládneš

za světlem vědoucím že putuješ

a život, že není třeba brát tak vážně

 

Jediným mocným máchnutím

svět promění se rázem

Nad snovou krajinou teď stoupá dým

a stíny vrhá, na srdce sežehnuté mrazem

 

Stíny však časem vyblednou

jak milence zhrzeného básně

pak vzpomínky na minulost podivnou

budou jak milovaní v jarní trávě

 

Havraní, havraní

touha ti strach nahání

rozletět se na křídlech

tam kde končí živých svět

 

 

Tou druhou perutí když tě pohladím

v bezduchou ovci v mžiku tě obrátím

jež nadosmrti ve svém stádu bude žít

spokojena nehladovět, nežíznit

 

V bílou ovečku tě proměním

jež v nevinnosti tráví život svůj

zůstat v ohradě se nebrání

a marně čeká na pastýřovo nepřicházející znamení

 

To posměšné havraní krákání

jež i otrlcům hrůzu nahání

staví před tebe volbu konečnou

.. na věky zůstaneš a nebo projdeš tmou

 

Havraní, havraní

perutí tě pohladím

Ty si však zvolíš jednu z nich

Zvol slepou nevinnost či popři hřích

 

Havraní, havraní

perutí hladím tě po tváři

po tváři tvé líbezné

z níž hledí na mne dvě oči zmoudřelé

 

… a jen černá peruť mi z dlaně padá

za víčky zavřenými, smrtelná únava mne zmáhá

a na bílém peří krůpěj krve rudá

ustrnula …

---