Déšť

že by zas paní realita... Asi jo...Stále totiž prší.

 Stojím pod lampou a prší
jen voda kropí zlehka ulice.
A srdce mé tu teskně buší,
když hledá svoje hranice.

 Jedu autobusem
a párek milenců si dávaj svoje srdce.
Já však pospíchám teď klusem,
abych obvázal si svoje ruce.

 Ruce v nichž růže byla,
která je bez milosti poranila.
Tak jako ty dívko má, co ses skryla
a mě teď v dešti opustila.

 Vždyť pršet věčně nebude
a rány se mi také zhojí.
Však v srdci mém už místa nezbude
na lásku jež se deště bojí.

---