Cestovatelka

Cestovatelka

Myslím na Tebe.

Popíjím horkou a hodně silnou kávu

na zeleném otomanu

poslouchám Modrý samet

a představuju si, kde asi právě bloudíš.

Možná, že v Paříži, v parčíku u Notre Dame posloucháš její zvony,

možná se v Berlíně divíš, proč stojí uprostřed města,

jakýsi pahýl ošklivé betonové zdi, vedoucí odnikud nikam,

možná se ve Vídni směješ na svět z obřího kola

nebo si dáš raději šachovou partii v bazénu římských lázní v Budapešti,

či raději v Bruselu jak malá částečka hmoty kmitáš modelem atomu

anebo kouříš ty nejlepší dýmky v přístavní čtvrti Amsterdamu

a možná jsi jenom kousek tady u mě,

třeba naproti přes ulici v domě.

Kdo ví?

Myslím na Tebe.

Divné by spíš bylo kdyby ne.

Mám Tě plnou hlavu

a mám Tě plné srdce.

Když si povídám s kamarádkou, kterou znám jednadvacet roků,

namísto Marie, oslovím ji mimoděk Tvým jménem,

když se v noci miluji s dívkou na lavičce v parku

zavírám oči a představuji si, že jsem tam s Tebou,

že jsou to

Tvá ústa,

Tvé ruce,

Tvá ňadra,

náš večer.

Jenže to všechno už patří jinému.

Jestli jej miluješ a on zase Tebe,

pak je to štěstí.

A já jsem poslední, kdo by Ti je nepřál.

Přeji Tvým cestám správný směr,

šťastné návraty a dobrý vítr do plachet,

třeba Ti někdy přijde vhod,

světýlko na mém majáku,

až rumem se na Tvé lodi do mrtva spije lodivod.