Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seosudova
Autor
Mop
No, abych Vám řekl pravdu, nevím. Možná jsem jedna ztělesněná deprese. Poprvé si mý dílo přečte možná i nějakej úplně neznámej člověk. Do toho. honza.koch@post.cz
Osudová
Stačil jen zavřít oči, aby neviděl, jak její život skončil pod koly auta, bezduchá červená kaše páchnoucí po spálených pneumatikách. V tu chvíli cosi ztratil. Nepomohlo mu ani pomyšlení, že on sám žije. Byl prázdný.
Miloval. Z celého srdce, z c
elých nejhlubších bodů svojí existence. Miloval tak, jako dosud nikdo nikoho rád neměl. Alespoň si to myslel. Možná byl blázen, možná ne, je jen jisté, že ona měla ráda jeho a on měl rád ji. Málo stačí ke štěstí.Další chvíle už raději nevnímal. Šok jej uvrhl kamsi do stavu bdělého bezvědomí, tam, kde jen vytřeštěně sleduje okolí, drkotá zuby, ale nevnímá.
A pak to dokázal. Láska byla silnější. Země se zastavila a on pohlédl na nehybný svět okolo sebe. Usmál se. Bude sám, navždy. Nemůže-li mít ji, nebude mít nikoho. Procházel se mezi strnulými figurami lidí, poprvé v životě spatřil zamrzlý svět, svět, který stál, svět bez pohybu. Zamrzlé auto, zamrzlý člověk, stařenka v parku zamrzlá v rozmáchlé pozici nabízející ptákům drobky,zamrzlé světlo z majáků na p
olicejním autě, zamrzlý oheň v bezdomovcově sudu.To, co ztratil, jakoby světu vzalo vše, vše co měl. Svět byl mrtvý, zastavený a chladný jak ocel. A uprostřed všeho kráčel on. Bůh?
“On se zastřelil,” řekl kdosi v davu. A skutečně. Ležel na lavičce a z pistole v jeho klíně vycházel slabý obláček kouře.
“Chudák,” pravil tlustý policista. “Ta kočka, kterou jsme mu přejeli musela být pro něj vším.”