Azyl

Copyright © Vladimír Dvořák 2002

Vladimír Dvořák

Tel.: 0732 713 274

E-mail: vldvorak@seznam.cz

 

 

 

Azyl

Ještě v polovině kopce se zdálo, že všechno dobře dopadne a Tomáš vyjede až nahoru na dálniční přejezd. Pak už by neměl být problém dostat se na dálnici a po ní domů. Ale v husté chumelenici a v návějích sněhu nafoukaných prudkým větrem se dalo jet jen na dobrých zimních pneumatikách a se značnou dávkou rozvahy a citu. Ford Sierra před ním zřejmě dobré gumy neměl a cit a rozvaha vyprchaly z jeho řidiče už dávno. Křižoval vozovku na prokluzujících kolech sem a tam a stále více zpomaloval. Zpomalit znamenalo skončit, to Tomáš věděl, a tak se pokusil protáhnout po pravé straně podél vozu před ním, zatímco jeho řidič se beznadějně nořil do hlubokého sněhu na levé straně vozovky. Nepovedlo se. Snad proto, že pod sněhem byl ukrytý led, snad náhle znervózněl z Tomášova pokusu o předjetí; druhý řidič v mohutném smyku zkřížil Tomášovi cestu. Tomáš prudce zabrzdil a uhnul, dostal se mimo vozovku a potom už se mu v hlubokém sněhu nepodařilo auto znovu rozjet. Ještě to chvíli zkoušel, dopředu i dozadu, ale výsledkem bylo jen pár metrů, po kterých auto opět upadlo do beznadějné nehybnosti.

Byl konec. Tomáš se unaveně opřel do sedadla a uvažoval, co dál. Celý den se dnes nepovedl a tohle divoké počasí, kdy od předešlé noci sněžilo a prudký vítr vytvářel mohutné závěje na místech, kde by je člověk nejmíň čekal, bylo jak třešínka na pěkně vypečeném dortu. Celý den měl pocit, že vylizuje průšvihy někoho jiného, a společná firemní večeře se navíc vůbec nepovedla. Při jídle se pořád spíš pracovalo, než aby se bavili, málem se pohádali nad plánem pro příští rok a potom se zas vehementně udobřovali. Všichni kolem byli o poznání mladší než Tomáš a on si poslední dobou dost často uvědomoval, že jim vlastně nerozumí. Vždycky čekal generační problémy se svými dětmi, a také už je začínal mít, ale nečekal je ve vlastní firmě. Celý rok si říkal, jestli nemá firmu prodat. Začínal být unavený, vzteklý, a tak trochu lhostejný k celému světu okolo sebe. A tenhle den mu dodal.

Povzdychl si a vytáhl z přihrádky ve dveřích mapu města, aby se pokusil najít nějaké rozumné východisko z téhle nepříjemnosti. Nakonec se rozhodl, že dojde pěšky na stanici metra, která byla asi tři kilometry daleko.

Vytáhl mobilní telefon a zavolal domů. Když začal vysvětlovat, co se mu stalo, dozvěděl se napřed, že měl jet vlakem, protože tohle se dalo čekat. To dalo, pomyslel si Tomáš kysele, ale teď už je to jedno. Dále se dozvěděl, že je blázen, protože jít v takovémto počasí a v noci tři kilometry je čirý nesmysl. To je možná pravda, odpověděl Tomáš ještě o něco kyseleji, jenže zůstat v autě je nesmysl ještě větší. Řekl ženě, kde přesně se nalézá a kde tedy nechává auto, což jí připadalo, jako když se předem loučí se světem, a pak rázně ukončil debatu s tím, že metru tohle počasí nevadí a snad tam dokáže dojít, než z něho bude sněhulák.

Naštěstí byl natolik rozumný, že byl na podobnou nepříjemnost docela slušně vybaven. V solidních botách, v teplé bundě a s kulichem na hlavě proto vyrazil do větrné noci celkem v dobré náladě, aby záhy zjistil, že pohyb v hlubokém sněhu a v prudkém vichru nebude vůbec snadný. Než došel na nejbližší křižovatku, několikrát upadl. To mu sice na náladě nijak neubralo, stejně jako debata s řidičem toho druhého vozu, který se rozhodl zůstat v autě a čekat na pomoc, a který se také nechal slyšet, že za všechno může Tomáš, ale přesto po pár stech metrech začal Tomáš uvažovat, zda neudělal pitomost a neměl spíš zůstat u auta. Nakonec si podobné úvahy jednoduše zakázal a snažil se rázovat nocí v co nejlepším rozpoložení.

Když začal pípat telefon ukrytý v náprsní kapse, málem ho neslyšel. Nakonec ho přeci jen vyhrabal a přiložil k uchu.

“Tak kde jsi?” zeptala se jeho žena docela starostlivým hlasem.

“Moc daleko ne,” odpověděl a jmenoval ulici, na jejímž rohu právě stál.

“No prima,” zajásala manželka, “jdeš správným směrem.”

“Díky, navigátore,” odpověděl Tomáš pobaveně, “to taky doufám, že jdu správně.”

“Ne, tak jsem to nemyslela,” řekla žena. “Hele, o tři ulice dál bydlí moje kamarádka z práce. Volala jsem jí, můžeš u ní přespat.” Poslední slova zněla jako něco mezi otázkou a žádostí. Měla o něho strach, to Tomáš cítil, ale celý nápad mu přišel dost nesmyslný. Vbourávat se v podobě sněhuláka k někomu do bytu uprostřed noci…

“Neblázni, Evo, budu je strašit teď v noci? Nadělám jim tam akorát spoustu zmatků… Dojdu na to metro,” zamítl Tomáš celý nápad, i když představa teplého bytu a horkého čaje byla víc než lákavá.

“Ty neblázni a nepokoušej osud. Když máš možnost se schovat, tak se schovej. Je to Poláčkova 28.” Dořekla a zavěsila.

Tomáš si povzdechl a pokračoval v chůzi pevně rozhodnutý, že nabídku nevyužije, byť by byla sebelákavější. Navíc si uvědomil, že mu Eva zapomněla říci jméno té kolegyně. Ale než došel k Poláčkově ulici, jeho sebevědomí se začalo rozplývat jak sněhové vločky na jeho nose. Byl promrzlý, teklo mu z očí a nosu, strašně ho zábly nohy, a čím dál víc cítil, jak z něho vyprchává energie, kterou měl, když opouštěl své auto. Ale právě to, jak strašně se cítil, ho připravovalo o možnost nabídku využít. Představa, že v tomhle stavu vrazí k někomu do bytu, zničený, obalený sněhem a naštvaný na celý svět, byla pro něho natolik cizí, že po krátkém zaváhání na rohu Poláčkovy pokračoval v chůzi směrem k metru, i když vlastně velmi nerad.

Když telefon začal znovu pískat, už byl o několik ulic dál. Ani se nepodíval na displej, kdo ho volá, přiložil telefon k uchu a řekl své obvyklé Ano prosím pevně rozhodnutý, že jakýmkoliv prosbám a naléhání odolá. K nikomu do bytu prostě nepůjde a šmytec.

“Jestli máte na sobě zelenou bundu a v ruce kufřík, tak jste blázen. Viděla jsem vás, jak jste se rozmýšlel u nás na rohu. Proč jste to vzdal?”

Hlas v telefonu byl příjemný, skoro dívčí alt se znatelným nádechem humoru a sarkasmu. Tomáš chvíli zaraženě mlčel a neodpovídal.

“Eva má o vás docela strach,” pokračoval alt, “a mimochodem vás slušně odhadla. Řekla, že stejně nepřijdete.”

Tomáš si povzdychl. “Poslyšte, jsem vymrzlej, promáchanej, utahanej a nasranej,” řekl tak podrážděným tónem, až se sám zarazil. “Nepolezu k vám v tomhle stavu,” pokračoval smířlivěji, “protože byste mě měla za deset vteřin plný zuby. To vás spíš někdy pozvu na kafe, máte hezkej hlas.”

“No aspoň že vám zůstal smysl pro humor,” odpověděl ten příjemný alt, jehož sarkastický tón byl nyní zcela zřetelný. “Napustila jsem vám vanu, rozmrazila dršťkovou polívku a povlíkla polštář. Jestli se chcete plácat v tom sněhu dál, tak klidně, ale pak vám teda řeknu, že jste idiot. Je to první vchod vpravo od rohu a jmenuju se Richterová.”

V telefonu se ozvalo pípnutí a na displeji naskočil titulek Hovor ukončen. Tomáš se na telefon chvíli zmateně díval a potom s povzdechem znovu vykročil. Takhle s ním zamést, to se mu už dlouho nestalo. Kráčel směrem ke stanici, ale neustále myslel na tu ženu. Kolik jí mohlo být? Podle hlasu nanejvýš třicet. Určitě byla vdaná, to by mu u ní Eva nedohodla nocleh… Náhle se zastavil a rozhodl se vrátit. Zima už byla nesnesitelná a ten idiot mu stále zněl v uších. Ta žena ho začínala zajímat. Spíš by čekal přemlouvání, ale takhle do něj rycnout…

K domu to trvalo asi čtvrt hodiny, protože šel tentokrát více proti větru. Čtvrt hodiny, během kterých si to několikrát málem rozmyslel. Nakonec ale, když otevřel skleněné dveře a ocitl se v závětří, které na něj přímo dýchlo nádherným pocitem tepla, ticha a bezpečí, vůbec nelitoval. Našel správný zvonek a odpovědí na jeho stisknutí bylo zabzučení dveří. Vedle výtahu byl rozpis nájemníků, ze kterého zjistil, že M. Richterová bydlí ve třetím patře. Přivolal si výtah a snažil se ze sebe setřást sníh, ale moc se mu to nedařilo.

Čekala ne něho na chodbě. Asi pětadvacetiletá, štíhlá sportovní dívka s krátkými tmavými vlasy a výraznýma hnědýma očima.

“Pane jo, vy vypadáte,” rozesmála se, jakmile vystoupil z výtahu. Smála se mu, ale její smích byl docela příjemný. Měla na sobě černé tílko s ramínky, které zvýrazňovalo její pevná sportovní ramena a světlou pleť, a dlouhou sukni z tmavé měkké látky. Byla bosa. Když ustoupila do bytu, aby Tomáš mohl projít dovnitř, ucítil její příjemnou vůni a cítil se hrozně nepatřičně, když z něho padal sníh a kapala voda a nechával za sebou špinavé mokré stopy z bot, které si nemotorně zouval zkřehlými prsty.

“Počkejte, já vám pomůžu,” řekla, sedla si na bobek a rozvázala mu tkaničky. Jak se sklonila k jeho botám, na krátký, prchavý okamžik zahlédl pod tričkem hroty jejích ňader. Dojalo ho to, ani nevěděl proč. Dívka mu rozvázala tkaničky, napřímila se a prohrábla si vlasy bezprostředním, roztomilým pohybem. Tomáš si zul boty, svlékl kabát, a přitom jí vysvětloval, co se mu vlastně stalo. Poslouchala, občas se na něco zeptala a postupně ukládala jeho věci na věšák. Čepici, rukavice, bundu, šálu, sako.. Nakonec tam stál v košili a tmavých kalhotách, v promáčených ponožkách, a dosyta si užíval pocitu tepla a bezpečí, který ho přepadl už v závětří dole u vchodu a nyní byl mnohanásobně intenzívnější. Dívka si ho pozorně prohlédla a řekla vesele:

“Tak čím začnem? Vanou, nebo polívkou?”

“Připadám si trapně, když vám mám lézt do vany,” odpověděl Tomáš rozpačitě. A jeho pocit trapna vzrostl, když si uvědomil, že se nepředstavili a že vlastně neví, jak se dívka jmenuje. Pokusil se to napravit. Ji to očividně pobavilo.

“Vás znám z Evina vyprávění, a docela dobře,” řekla. “A Eva se nikdy nezmínila o Markétě?” Chviličku se pásla na jeho rozpacích a pak k němu natáhla ruku. “Tak teda já jsem Markéta. A koupelna je tamhle za vámi. Je tam i záchod.” Ukázala mu dveře, skoro ho strčila dovnitř a zavřela za ním.

Koupelna byla maličká, u protější stěny vana, vpravo vedle ní pračka a umyvadlo. Záchod byl vlevo za harmonikovými dveřmi z matového skla. Dvě velká zrcadla, skříňka a kolem dokola narůžovělé dlaždičky.

Začal se pomalu svlékat. Věci si odkládal na pračku, jen mokré ponožky hodil na zem, a přemýšlel o své ženě. Markétu samozřejmě znal z vyprávění. Věděl, že je jí dvacet šest, že je hezká a sama. Jen příjmení neznal. A taky věděl, že ji Eva nemá moc ráda. Připadala jí příliš sebevědomá a přemoudřelá. Eva měla kolegyň několik. Různého věku, s různým osudem, a také k nim projevovala různou náklonnost. Nikdy by ho nenapadlo, že ho strčí uprostřed noci do bytu k holce, která je mladá, krásná, chytrá a kterou nemá ráda. Něco se stalo? Tolik se o něj bála?

Nakonec stál v té cizí koupelně nahý a zasmušile se pozoroval v zrcadle. Na téměř padesát let měl postavu ještě slušnou. Pomenší pořízek s pevnýma nohama a plochým břichem, krátkými světlými vlasy a mírně odstávajícíma ušima. Chlupy na prsou a kolem penisu mu začínaly šedivět, na čele a kolem očí měl vrásky. Ale jinak… Náhle se otevřely dveře. Markéta se na krátký okamžik zarazila, ale jen na okamžik.

“Já myslela, že už jste ve vaně. Nesu vám panáka.”

Tomáš si dlaněmi zakryl klín, ale kupodivu se necítil nijak zvlášť trapně. Dívka se chovala přirozeně, klidně, jako by vídávala cizí nahé muže ve své koupelně celkem běžně. Zpočátku si myslel, že skleničku s pitím položí na pračku a odejde, ale držela ji v pozdvižené ruce, stála a pobaveně se usmívala. V duchu si povzdychl a sklenku jí vzal z ruky. Poděkoval a napil se. Byl to gin, byl dobrý a byl přesně to, co Tomáš potřeboval. Dopil a podal jí skleničku zpět. Přitom se druhou rukou opřel o pračku, takže ho teď mohla vidět v plné kráse, čehož taky využila. Řekl si, že se nebude předvádět, otočil se a vlezl do vany. Voda byla pěkně horká, až se v něm zastavil dech. Pomalu se ponořil. Dívka ho mlčky pozorovala.

“Není moc horká?” zeptala se.

“Zrovna si říkám, že mě chcete uvařit,” odpověděl Tomáš. “Ale zvládnu to.”

“Brnkla jsem Evě. Je ráda, že jste nakonec přišel. Doslova řekla, že je ráda, že jste vzdal ten svůj pitomej nápad.”

Vyndala ze skříňky velkou červenou osušku a položila ji na pračku. Pak zvedla z podlahy jeho ponožky, hodila je do umyvadla a pustila na ně vodu. Vyprala je, vyždímala a pověsila na topení. Totéž udělala i se slipy a nátělníkem. Přitom si spolu povídali o tom, jak dlouho zde bydlí, že je to původně byt její sestry, ale ta se vdala, Markéta sem přijela za prací od nich z Jindřichohradecka. Je tady už dva roky, v Praze se jí líbí, možná tu zůstane… A tak dále a rozhovor plynul docela příjemně. Tomáš cítil, jak pomalu v teplé vodě roztává, a nebylo to jen tou vodou a teplem. Bylo zvláštní ležet ve vaně a bavit se s cizí krásnou dívkou, která snad metr od něho pere jeho prádlo. Bylo to zvláštní, nezvyklé, podivné, ale příjemné. Najednou si uvědomil, že po ní touží. Že by hrozně chtěl, aby si vlezla k němu do vody, aby ji mohl pomazlit…

Doprala, vypustila vodu z umyvadla, opláchla si ruce a utřela do ručníku. Mlčela přitom, ale usmívala se a vůbec se tvářila jako vědma, která mu právě přečetla myšlenky. Dala si ruce v bok a postavila se nad vanu.

“Nechcete umýt záda?” zeptala se s veselou jiskřičkou v oku.

Pochybovačně se na ní podíval, pořád mu nebylo jasné, oč vlastně jde. Svádí ho? Asi se zatvářil, takže vesele pokrčila rameny a řekla: “Já vím, jsem hrozná Přinesu vám něco na oblečení.” A odešla. Tomáš se chvíli mračil na dveře. Chtěl se začít mýt, ale mohla se taky hned vrátit. Byla velmi zvláštní, na jedné straně vzbuzovala něhu a touhu, na druhé straně se chovala, jako by byli oba bezpohlavní. Očividně netrpěla žádnými předsudky, ale Tomáš vůbec nedokázal odhadnout, jak by se zachovala, kdyby si dovolil jakýkoli náznak erotického zájmu. Přitom ho to tak lákalo. Vábila ho právě její bezprostřednost a přátelskost, kamarádské, skoro sesterské chování. Ale copak může jevit erotický zájem k někomu, kdo se chová jako vlastní sestra?

Ještě chvíli seděl takhle zadumaně ve vaně, když mu dívka přinesla tmavomodré tričko.

“Je to XXL, tak snad vám bude,” řekla vesele. “Ale do mých kalhotek se asi nevejdete,” pokračovala a usmála se. “Tak co s vámi?”

“Kalhoty od pyžama?” navrhl Tomáš.

“No…” protáhla zamyšleně, “mám tu nějaké elasťáky, ty bych vám mohla půjčit. Pyžamo nevedu, bohužel.”

“Umíte si mě představit ve vašich elasťákách?” řekl Tomáš pochybovačně.

“A kdo vás uvidí?” řekla a zasmála se.

Tričko mu bylo dobře, jen mohlo být delší. Sahalo mu těsně nad penis. S kalhotami to bylo horší. Přinesla mu dvoje, ale ani do jedněch se nedokázal nasoukat. Když se umyl a vypláchl vanu, oblékl si tričko, kolem pasu si uvázal osušku a vydal se najít kuchyň.

Byt byla garsonka. Malá kuchyň s jídelním stolem a čtyřmi židlemi a otevřeným průchodem do pokoje, ve kterém byl rozkládací gauč rozestlaný jako dvě lůžka, velká policová knihovna s pár stovkama knížek, televize na malé moderní skříňce a stolek se dvěma křesly. Dívka seděla v jednom z nich s nohama skrčenýma pod sebou a sledovala jeho zaražený pohled na dvoulůžko.

“Doufám, že mi teď neřeknete, že se vrátíte do té vánice. Víc postelí nemám.” Říkala to poněkud nejistě, bezstarostná veselost ji opustila. “Ty kalhoty vám nebyly?”

“Neodvážil jsem si je obléct výš než nad kolena, nechci vám je zničit. Stačí mi osuška.”

“Hm,” řekla zamyšleně. Vstala a přešla k němu, aby si vzala oboje kalhoty, které jí podával. “Ten ručník je vlhký, bude vám v něm zima. Co s váma?” Zadumaně se podrbala na rameni a pak, jako by ji osvítila náhlá inspirace, rozvázala si sukni a podala mu ji. “Vemte si tohle, je vázací a dlouhá, bude vám bez problémů.”

Tomáš se na ni díval jako na zjevení. Měla bílé bavlněné kalhotky, které skoro nic neskrývaly, a chovala se zase tím svým neodolatelným způsobem jako mladší sestra, nebo ještě spíš neteř či dcera. Vůbec nebrala ohled na společenské předsudky, chovala se bezprostředně, jako kdyby před ní nestál dospělý chlap, ale nějaká kamarádka. Ohromovala ho její důvěra, s jakou se k němu chovala. Zajímalo by ho, jestli ji aspoň na chvilku napadlo, že by ji mohl třeba znásilnit. Nejspíš ne. Ale proč mu takhle věřila, to nechápal.

Vzala jedny leginy, světle šedé, a nenuceným pohybem si je oblékla. Tomáš si řekl, že nebude zbytečně prudérní, svlékl si ručník a ovinul kolem sebe její sukni. Byla ještě teplá a představa, že ji ještě před malou chvílí měla na sobě, mu způsobila pěkné pnutí v rozkroku. A to s ní má spát v jedné posteli?

“Poslyšte…,” řekl a hlas se mu podivně zadrhl. Cítil se hrozně rozpačitě, nevěděl honem, jak pokračovat, aby se jí nedotkl a aby nevypadal jako pitomec. “Asi… Asi bychom si měli něco vyjasnit.”

Pokývala hlavou. “No, asi bychom měli.” Tvářila se vážně, ale v očích jí pláli čerti. “Nemáte momentálně co na sebe, tak jsem vám půjčila sukni. Nemáte kam jít, a tak budete přes noc u mě. Mám jen jednu postel, a tak budeme spát spolu. Na zemi vás spát nenechám.” Řekla to všechno bez dlouhého rozmýšlení, jistě a skoro přísně. Ale dívala se mu do očí s výrazem, který už tak jistý a přísný nebyl. “A mám chuť se s vámi vyspat, ale neudělám to. A berte to jako ordre.”

“Dobře,” odpověděl a dodal: “Jste pěkná kobylka.”

Oči se jí rozšířily údivem a pak se rozesmála. Smáli se oba, Tomáš s jistým ulehčením, že vtip přijala, Markéta se skoro odbourala. Seděla na lůžku, držela si čelo a tekly jí slzy. Když mohla konečně mluvit, řekla: “Eva o vás říká, že máte zničující smysl pro humor. Asi má pravdu.” Pořád se smála a dívala se vesele na Tomáše, který stál nad ní a snažil se zahlédnou její ňadra, tak jako prve u dveří.

“Víte, že mám chuť na vás skočit?” řekl náhle a hlas se mu opět zadrhl.

Malinko zvážněla, ale v očích jí stále plály ohníčky veselí. “Ta sukně vám sluší,” řekla a Tomáš pocítil lehký nádech výsměchu v jejím hlase. “V kuchyni máte tu polévku, pojďte, já vám ji přihřeju. A na kobylky se neskáče, milej pane, na ně se musí opatrně.” Zvedla se a odkráčela do kuchyně. Tomáš šel za ní a cítil se jako hlupák. Utřela ho jedna radost.

Polévka byla skvělá. Tomáš k ní přikusoval rohlík a jedl, až se mu dělaly boule za ušima, jak by řekla jeho maminka. Dívka seděla naproti němu, pozorovala, jak se krmí, a tiše se usmívala. Když dojedl a vytřel talíř čtvrtým rohlíkem, pohodlně se opřel v židli.

“To s tím skákáním jste myslel vážně?” řekla Markéta.

“Já se omlouvám. Jsem idiot. Ale v tu chvíli jsem po vás zatoužil, hrozně moc.”

“Jsem mladší a hezčí než Eva, že jo?”

“To ano, ale v tom to není. Jste jiná. Evu jsem poznal, když byla mladší než vy teď, ale nikdy nebyla tak přátelská a bezprostřední jako vy.”

Seděla nakloněná nad stolem s rukama pod bradou, vážně a skoro smutně se na něj dívala… “Víte co?” řekla po chvilce mlčení, “pojďte spát.”

Půjčila mu nový kartáček, který měla pro případ ztroskotání. Potom na ni chvíli čekal v posteli, když si předtím trochu s rozpaky rozvázal sukni. Seděl v posteli pod přikrývkou jen v tričku a přemýšlel, co dál. Když přišla, měla na sobě tričko a kalhotky.

“Já si na pyžama a noční košilky moc nepotrpím,” řekla na vysvětlenou. “Mám jich pár, ale v těch si připadám nahatější, než když stojím pod sprchou.”

Když zhasla, v pokoji se udělalo temno, ale ne úplná tma. Zvenku svítilo pouliční osvětlení a navíc na balkoně byla adventní světýlka. Přešla pokoj k lůžku, krátce zaváhala a potom si rychlým pohybem svlékla kalhotky a strčila je pod polštář. Zalezla pod přikrývku a lehla si na bok směrem k Tomášovi. Co to bylo, výzva?, proletělo mu hlavou. Bylo to tak rychlé a nečekané, že jen letmo zahlédl temný stín v jejím klíně. Rozhodně se nijak nepředváděla. Chvíli leželi mlčky vedle sebe a pak si začali zvolna povídat. Hlavně o koních, které milovala. Když se jim oběma začaly klížit oči, řekli si dobrou noc.

Markéta se k němu otočila zády a skrčila nohy. V matném světle se rýsovala její postava pod dekou. Byla tak blízko, skoro nahá… Připadal by si jako pitomec a nezdvořák, kdyby se o nic nepokusil. Zlehka vjel rukou pod její přikrývku a pohladil ji po stehně. Od kolena k hýždi. Zpátky a znovu. Ležela, nehýbala se, mlčela. Napotřetí ji schválně lehounce škrábl nehtem. Svižně se k němu otočila a Tomášovi nechtě zajela ruka mezi stehna, takže ucítil její chloupky. Chytla mu ruku, než stačil reagovat.

Ležela na zádech, rukama svírala jeho dlaň ve svém klíně a dívala se na něj těmi svými studánkami. Zatajil dech, aby ji nepoplašil. Pomalu ruku vyndal, pomalu, opatrně z ní stáhl přikrývku. Její tělo zářilo v přítmí jako diamant. Pořád stejně pomalu a opatrně se nad ni převalil a vsunul koleno mezi její stehna. Penis zadrhl o chloupky v klíně. Byla napjatá jako struna. Vzepřel se na loktech, sklonil hlavu a pomalinku na ni nalehl a jemně ji políbil na ústa.

“Nedělej to,” řekla potichu.

“Proč ne?” zeptal se.

“Protože toho budeme oba do smrti litovat.”

“Proč myslíš?”

Neodpověděla. Snažil se postihnout její výraz. Měl pocit, že se usmívá, jako prve v koupelně, když po ní tak zatoužil, jako vědma čtoucí myšlenky.

Náhle pohnula rukama a pokojně si je složila za hlavou. Tohle gesto, které vypadalo, jako by se mu s důvěrou poddávala, ho náhle zcela odzbrojilo. Snad čekal trochu boj, erotický zápas, ale tohle?

“Ty to vážně nechceš, viď?”

“Já nevím,” odpověděla šeptem.

Nadechl se k odpovědi, ale nenašel slova, která by jí řekl. Zvolna se odtáhl, pečlivě ji přikryl a políbil na ústa. Objala ho kolem krku a polibek opětovala. Ne vášnivě, snad se bála, že by ztratil hlavu, ale důkladně, s rozmyslem se s ním spojila svým jazykem. Pak se uvelebila v pozici skrčence a řekla:

“Jsi chytrej kluk. Mám tě ráda.”

Ráno spořádaně posnídali, pak se vydali vyhrabat auto, na což si půjčili od domovníka lopatu, a když pak omrzlou omegu Tomáš s obtížemi zaparkoval u vchodu, vyjeli nahoru pro jeho kufřík.

“Co takhle kafe?” zeptala se ve dveřích. To nebyl špatný nápad. Zul se, svlékl a šel za ní. Nalevo kuchyně, vpravo neustlaná, zválená postel. Bylo to jako výbuch. Vrhli se na sebe jak zuřiví teriéři, váleli se po posteli, trhali ze sebe navzájem oblečení. Trvalo to asi hodinu. Zpočátku to byla spíš pranice než milování, to přišlo až po chvíli. Zklidnili se, srovnali rytmus a začali si to konečně užívat. Potom leželi a těžce oddychovali, utahaní jak žoldnéři po boji. Ležela k němu zády, objímal ji a hlavu měla na jeho paži.

Notnou chvíli bylo ticho a klid. Pak se začala zvolna hýbat, vymanila se z objetí, vstala a zase si sedla zpět na lůžko. Čelem k Tomášovi si nohy poskládala do tureckého sedu. Podívala se mu do očí, sama je měla temné a hluboké jak čarodějný hvozd, a zamyšleně řekla:

“To jsem nechtěla.”

Neodpověděl, jen tázavě zdvihl obočí a vyčkával. Chvilku mlčela, pak se nadechla a chtěla něco říci. Ale rozmyslela si to a jen hluboce vzdychla. Náhle si uvědomil, že nabírá k pláči. Ještě jednou se pokusila něco říct, pak jí vyhrkly slzy a řekla jen skoro plačky: “Jsem kráva, no…” A utekla do koupelny.

Poslouchal šumění sprchy, pak se posbíral a šel za ní. Už se utírala, když vstoupil, jen se kolem něho plaše protáhla a odešla. Krátce se osprchoval, utřel a šel zpátky. Stála nahá v kuchyni, čekala, až se uvaří voda, a zamračeně pozorovala hrnky s kávou. Vzal jí hlavu do dlaní a jemně políbil na čelo a do vlasů.

“Ty toho lituješ, viď?” řekl.

“Ne…” Prudce zavrtěla hlavou. Pohlédla na Tomáše a znovu řekla: “Ne, nelituju.” Pohladila ho po rameni a řekla to ještě jednou: “Vážně toho nelituju, byla jsem s tebou ráda.” Oči měla trochu utrápené.

Nalila vodu do hrnků a odnesli si je ke stolu. Pak se oblékli. Možná ji měl v tu chvíli obejmout a políbit, říkal si. Seděli potom proti sobě, usrkávali horkou kávu a ani jeden nevěděl, jak začít. Nakonec si podepřela bradu, dívala se něj a řekla:

“Teď budu vypadat jako kráva, ale… Bylo to krásný, ale nechci to opakovat.” Vydechla to ze sebe, jako by se té myšlenky chtěla zbavit. Tomáš se nadechl k odpovědi, ale předešla ho. “Já vím, že sem blbá,” řekla prudce, “Ale… Já… Do hajzlu sakra!” Zvedla se, ale hned zase dosedla zpátky, rozhodila rukama v bezmocném gestu a řekla: “Nezlob se, prosím tě, ale… Já s Evou nijak zvlášť velká kamarádka nejsem, ale neumím si představit, že bych s tebou chodila a s ní seděla v kanclu. Nechci nikomu bourat manželství a navíc…” Zarazila se a nedopověděla.

“Navíc jsem na tebe starej,” dopověděl Tomáš.

Překvapeně mu pohlédla do očí, na okamžik nevěděla, co má říct, ale pak smutně přikývla. Do očí se jí draly slzy, krk měla stažený, a tak jen s námahou ze sebe dostala:

“Jo.” Pak zkousla spodní ret a jen se tak dívala a plakala.

Vstal, obešel stůl a přivinul jí k sobě. Vstala také a křečovitě ho objala, jak malá holčička, když ví, že táta bude dlouho pryč.

“Neblázni,” řekl tiše a hladil ji po hlavě. Nevěděl, co říkat, a tak mlčel a pak skoro nesmyslně řekl: “Na to se neumírá.”

Udiveně zvedla hlavu a začala se do slz smát. “Ty si vůl,” vyhrkla. Šmudlala si oči hřbetem ruky, utřel jí je kapesníkem.

“Nakonec,” řekla a pokrčila rameny, “byla to dobrá zkušenost.”

Najednou se jim oběma ulevilo, a tak stáli proti sobě a smáli se.

“Mám tě rád,” řekl náhle.

“Já vím,” přikývla.

“Pozveš mě někdy na kafe?”

Na okamžik se zarazila, a tak pokračoval: “Neboj, nevrhnu se na tebe.”

“Ne, já vím. Vrhnu se já.”

Smáli se, dívali se na sebe, líbali se. Pak se Markéta zhluboka nadechla a řekla:

“Pozvu tě na kafe.” Podívala se mu do očí pěkně zpříma a opakovala rázně a jasně: “Pozvu tě na kafe.”

Políbil ji na nos.

---