Starý kostelík

Mám rád výlety na tajemná místa. Neobejde se to však někdy bez následků.

Ale…, stejně mi neuvěříte.

Zchátralý starý oprýskaný kostel mě upoutal svou osamělostí. V mírném kopečku, daleko od vesnice. Cesty k němu již dávno není. Zblízka je ještě osamělejší. I se svým hřbitůvkem, jestli se tak dá nazvat těch několik sotva patrných hrbolků na trávníku za mechem obrostlou kamennou zdí. Bez náhrobků. Rozbitými okny kostela se prohání vítr. Varhany prohrávají svůj boj s červotočem.. Nade dveřmi je v kameni nápis „L.P.1842“. Je mi ho trochu líto.

Vedle kostela stojící dřevěná zvonice. Je, na rozdíl od kostela, otevřená. A prázdná.  Zvony dávno někdo odnesl….

Škoda, že je kostel zamčený. Podívám se tedy alespoň  klíčovou dírkou….

Pootáčím záklopkou a ….Nevím, co se najednou stalo!

Do oka mě píchnul závan ledového vzduchu. Zatočila se mi hlava a asi jsem na chvíli ztratil vědomí. Vzpamatoval jsem se však rychle.

Ale jsem vůbec při smyslech?

V kostele slouží kdosi mši. A naslouchá mu celý zástup šedivých postav. Na kněze přes ně nevidím. Slyším i táhle teskné tóny varhan. Dveře jsou najednou otevřené. Proplouvám zástupem, abych spatřil kněze. První mě upoutá rakev. Ověnčená krajkami. A vidím také kněze. Je mi jasné, že jsem na starodávném pohřbu. Kněz drží v ruce kropenku se svěcenou vodou a mává jí nad nebožtíkem. Ve vzduchu visí těžká vůně kadidla. Rakev je otevřená. Zadívám se pozorněji na nebožtíka.

Proboha! Vždyť je to kněz! Ten samý co slouží mši! Mrtvý kněz odříkává modlitby na svém vlastním pohřbu!

Tiše vykřiknu.

Kněz otočil hlavu směrem ke mně. Jeho pohled je vlídný a konejšivý. Pokyne mi rukou, abych se posadil do lavice.

Mezi ostatní se mi moc nechce. Váhám….

Jeho pohled se stává náhle pevným a v očích se mu probleskují ohníčky. Cítím, jak mě tlačí kam já nechci. A již jsem mezi šedivými postavami.

Ale… Oni nemají tváře!

Znovu ucítím své tělo. Projíždí jím šílenou rychlostí mráz. Z nohou do hlavy a zase nazpátek. Cítím, jak začíná tuhnout.

Před očima se mi jasně vybaví čerstvě vykopaná jáma za zdmi kostela.

Čeká snad na mě? Já přeci nejsem nebožtík!

Přes neskutečnou zimu, která mě nepřestává sužovat, se mi vyjasní. Kněz chce vyměnit můj život za svůj! Proč jsem sem chodil! Já sem nepatřím!

To se nesmí stát! Já nechci!

Ale moje vůle je tak slabá. Sbírám poslední zbytky vzdoru, který dříme na samém dně mé duše.

A… Procitám. Ležím na schodech před kostelem. Je mi strašná zima. Zatínám drkotající zuby.

Fuj! Jsem rád, že jsem zase zpátky v realitě. Už se těším domů na horkou koupel.

Na dřevěné zvonici tiše vyzvánějí zvony….