Vzpomínka

Vzpomínám na chvíle kdy jsem byla s Tebou

na ohníčky v očích, co zářily láskou a něhou

Já musela odejít, náš příběh byl tak krátký,

přesto jsem věřila, že se zase vrátím zpátky.

Tvou fotku držím v dlaních, slzy v očích mám,

vím, že takového jako ty už nikdy nepoznám.

 Díky tobě vím, co dřív jsem nevěděla,

co je to důvěra, poznat jsem směla.

Do tváře vítr studený sníh hnal,

šli jsme tou vánicí spolu dál.

Svobodu jsem Ti dala v té chvíli,

snad jsem věděla, že dojdeme k cíli.

Noc vešla do kraje, pátek třináctého byl

poslední trošek sil nám na cestu zbyl.

 Věřila jsem Ti a tys mě nezklamal.

„Stojím při Tobě“ , jako bys zašeptal.

 Když nastal ten smutný den – loučení čas,

já plakala, oheň v mém srdci zhas.

Vzpomínka byla ukryta na dně mé duše,

 v tom zazvonil telefon, hlas z něj zněl tak suše.

Nechápala jsem význam slov, co zůstaly ve vzduchu viset.

Na tu smutnou zprávu musím den co den myslet.

Prý jsi mě opustil a nevrátíš se více,

zhasl plamínek tvé života svíce.

Zůstala jsem sama s žalem svým,

již nikdy se můj pohled nestřetne s Tvým.

Na lesklém hedvábí do kroužku stočený,

pramínek z hřívy, rezavě zbarvený.

Závod s větrem svádět už nebudem,

Tvé tělo si urvala hnědá zem.

V mém srdci dál budeš žít,

i když v Tvém sedle nemohu být.

Pod Tvými kopyty tráva se neláme,

vzpomínka na štěstí, ta nikdy nestárne.