Noci Chladu

Dopisoval jsem poslední řádky básně, která se jakoby tvořila sama.Zvenčí se ozývalo houkání sovy a měsíc, tichý přítel, mě zval blíž k sobě.Zarazil jsem se a nemohl jsem pohnout verši...

Bosé nohy pociťovaly tlak tvrdých kamenů.V mysli mi plály stovky loučí.Vzduch byl čistý a tak jemný.Jemnější než samet kterým bylo oděno mé tělo.Odhodil jsem své šaty a příroda mě pohltila svými drápy rozkoše.Smích v této chvíli mým nejlepším přítelem.Někdo kdysi řekl, že šílenství je nejvyšší stupeň geniality.Pod nohama mi praskala země.Běžel jsem.Vzhůru noci.Do spáru chtivých stromů.Obrazce temných věků se mi točily v hlavě.Na kopci jsem zahlédl smečku vlků.Vábily mě k sobě svým tesklivým zpěvem noci.Chvíli jsem nereagoval.Z hlubiny  nesrovnatelně lepší než je skutečnost jsem zaslechl hlas.Děl: " Pár stinných kroků k temnotě vedoucí dělí od bran chrámu lesa.Pojď.Zjev se mi.Dej mi své tělo."

Smích pronikal nocí a moje ústa zkřivená do šklebu posledních křečí se ptala vlčích bratrů zda cesta je správná.Netopýr neslyšně zakroužil nad mojí hlavou.Tráva pod chodidly byla vlhká a příjemná.

Svítání mě přerušilo z rozjímání.Oděl jsem své šatstvo a rychlými kroky jsem se vracel ulehnout ve své lože....