Chvíle

tak tohle jsem psala, když mi bylo hodně smutno...

 

Chvíle,kdy obrazy se rodí a básně vznikají,

i takové chvíle jsou

až po zádech člověku jde mráz,

když objeví se - jakoby náhodou,

přitom jsou stále kolem nás.

 

Jsou to chvíle smutkem naplněné,

smutkem,který nelze překonat,

všechny rány znova rozjitřené

a není kam o pomoc zavolat.

 

Jsou to chvíle plné vzpomínek.

A vzpomínky - ty většinou bolí.

Po tváři stéká ze slz pramínek,

jenže tvář - ta od soli se zahojí.

 

Jen plná ran bude duše člověka

po ranách jizvy nezmizí,jen budou přibývat.

Vždyť život je vlastně cesta daleká.

Až vše přebolí,už budem navěky spát.

 

Proč vlastně tyhle chvíle jsou?

Chvíle smutku a chvíle trápení?

Proč nelze žít pod modrou oblohou

a v noci tiše chodit pod zářícími hvězdami.......

---