Pátek 13.

Pátek 13. prosince 2002

S věnováním pro svou životní lásku.

Sedím na posteli, za zády polštář a v náručí objímám malého plyšového pejska, jediného tvora, který je vždy při mně. Je zhasnuto a čajové svíčky, které svým mihotavým plamenem prosvěcují tmu, vnášejí alespoň trochu útulna do jinak studeného pokoje internátu. Z rádia se linou tóny spojené v melodie, které ještě víc svírají moji bolavou duši. Za oknem je cítit vlezlý chlad. Už pár dní mrzne a štiplavá zima si hledá každou sebemenší příležitost, jak se vloudit mezi nás. Našla Tebe a usadila se Ti na srdci. Už nemám sílu ji tam odtud vyhnat.

Přemýšlím o Tobě. O tom, co pro mě vůbec znamenáš. Zavřu oči a vybavuji si Tvoji tvář. Setřu slzu, která se objevila v očích. Znamenáš pro mě víc, než si dokážeš představit a než dokážou jakákoli slova vyjádřit… Nikdo si nedokáže uvědomit hloubku citu, který k Tobě chovám. Do ticha se vkrádá nevtíravý hlas: „Když padne noc, já bez Tebe jsem polámaný anděl touhy…“ Vzpomenu si na tu noc, když jsi tuhle písničku hrál. Pevněji obejmu pejska, který v posledních měsících a letech byl svědkem bezesných nocí, kdy místo spánku padají slzy na polštář. Ani teď nedokážu zabránit pláči…

Vybavuji si tisíce okamžiků, které jsem s Tebou prožila. Od chvíle, kdy jsem Tě spatřila, jsem věděla, že do mého života vstoupil NĚKDO, na koho nikdy nezapomenu. Jaká je to ironie osudu, že ty pro mě znamenáš všechno, a já pro Tebe nic. Už ani nedoufám, že se to změní. Přemýšlím, jak dlouho může být člověk sám a neztratit přitom naději v lepší zítřky. Myslela jsem, že celý život, ale pletla jsem se. Já už pomalu naději ztrácím. Každý den si bolestněji uvědomuji, že být v Tvé společnosti je pro mě kolikrát horší,než být sama. V poslední době mě svírá u srdce, když si představím, že mě zakrátko opustíš. Nevím, co se mnou bude dál, protože Ty jsi se stal mou nadějí, mým životem i mým snem a přesto odcházíš. Bez Tebe bych nebyla, to co jsem. Ukázal jsi mi, co je to být sám sebou. Děkuji Ti za to, i když ty vůbec netušíš, že jsem kdo jsem v podstatě kvůli tobě.

Ve chvílích, jako je tato, toužím po tom, schoulit se Ti do náruče a vnímat blízkost Tvého těla. Jsem však sama a sama také zůstanu. Jsi mi tak blízko, a přeci tak vzdálený. Když usínám a vím, že mě od Tebe dělí jen pár zdí a že i Ty usínáš sám, ještě víc mě zabolí u srdce. Den ode dne mám silnější pocit, že mé srdce pukne žalem a že v něm zabíráš stále víc místa a už se tam nevejde nikdo jiný.

Přitisknu si pejska na srdce a s hlubokým povzdechnutím zavírám oči a pokouším se usnout.Avšak spánek nepřichází. Myšlenka na Tebe je silnější. Políbím pejska na čumáček a zašeptám do ticha: „Dobrou noc, má lásko“ a tak nějak si přeji, aby se ta slova dostala až k Tobě. Ale tak jako vždy zůstanou uzavřena mezi čtyřmi holými zdmi a v mém srdci. Přidělám slovům křídla a budu doufat, že tak k Tobě doletí. Jenže strach ta křídla poláme a slova zaniknou v prázdnu. Mám strach z toho, že zůstanu napořád sama, že Tě ztratím. Bojím se dokonce i Tebe, i když nevím proč. Prostě se bojím, asi nejvíc toho, že nevím, co mě čeká. Kdybych neměla strach, už dávno jsem Ti svoji lásku vyznala, ale bojím se, že bych tím zničila ten křehoučký vztah, který je mezi námi. Někdy slova ublíží víc, než si dokážeme představit.