Selhání…

Naděje v lepší svět

zmizela, vrátil ses zpět.

Do temna, kde radost není

tam žal a slzy se cení.

Had zoufalství hrdlo ti svírá

beznaděj tvé útroby sžírá.

Vesmír bez hranic svou náručí tě zve

tam mezi hvězdami duše klid nalezne.

To myslí ti plynulo, když nůž jsi do ruky bral

zmatené myšlenky, zápěstí, ďábel duši vzal.

Ocelové světlo z ostří mozek spálilo

možná v tu chvíli se tvé dětství vrátilo.

Rubínový pramínek na bílé kůži

v proud se mění, stéká, louže podobná růži.

Údivem oči hledí a ústa bolestí řvou

slzy stékají, jedna za druhou.

Ti dva, co blízko tebe

milovat se chtěli,

Poznali jak život tě zebe

hrůzou se zachvěli.

Darovali ti život, osud si to přál

tak seber se, musíš žít dál…

Vždyť nejsi sám, jen bezradný,

on život žít je přec náramný!

Cítit ranní slunce, co dává sílu

o polednách vidět na pasece vílu.

Květů plná luka, omamná vůně

rány zacelí, když duše stůně.

Stále jsem na blízku, můj maličký,

Ukázat ti chci lásku i svět celičký.

Budeme bojovat, věř mi, život za to stojí!

Vzdušným mostem naše ruce se spojí.