Staronová láska

Právě jsem dorazil domů. Mám rodinu, ženu, děti.

Stereotyp, ale vcelku pohodlný. Nenáročný. Hlavně na přemýšlení. Proč taky, máme přeci na všechno lidi. A počítače. Ty především.  Takový je svět jednadvacátého století.

 Žiju ? Nebo jen sním?

Jako věčný poutník, snílek a romantik cestuji prostorem i časem a potkávám lidi. Mnoho lidí, mnoho tváří, co jich jen po světě chodí.

A stále hledám. Hledám tu svoji princeznu. Ztracenou lásku, ostatními zapomenutou přes propast staletí. Snad kdesi v egyptské poušti, kdopak ví...

Nevěřím, že navěky zemřela.  I když třeba leží někde pod oceánem tisíciletých písků. Nevěřím totiž smrti. Je falešná.

Svět se jí bojí. Ale já už ne. Protože jsem ji poznal. Ona nám nebere naše blízké. Možná se to tak někomu jeví, ale ona jejich konec jen předstírá, když je posílá jinam !

A její sestra je pak znovu uvádí na svět. Jako nové tváře v novém těle. Vrací nám v dětech naše předky. Desítky, stovky, milióny roků. Pořád dokola....

Snad proto, že už jsem lecos zažil, nestává se mi, abych se nechal vykolejit. A obzvlášť ne ženami. I když... Jsou krásné - ty skutečné i ty v představách. A nebezpečné už od dob ráje. Pokud zrovna někde nevisí. Zvěčněné na obrazech....

To všechno dávno vím, ale co je to platné, když včera kolem mne prošla.

Dívka, jako už mnohokrát za můj dlouhý život .  A tentokrát nebyla sama. Přivedla kamarádku.  Půvabnou kouzelnici - lásku. Ale proč, já ji nepotřebuji. Proč očarovala zrovna mne? Co si to Osud na mne vymyslel?! Chce mi snad takhle pomoct? Pěkně děkuju! Jak to vysvětlím doma?!  Nechávám volný průchod rozhořčeným myšlenkám. Chvíli to trvá, než se zklidním. Znovu se na ni poočku podívám. Je krásná. A nesmělá. Neznám ji odněkud?  Ano!

Začínám si vzpomínat na...................... tvář egyptské princezny. Mojí princezny?

Konečně!

Ztratil jsem řeč. Zalil mě hřejivý pocit štěstí. Zamilovanosti, blaženosti.

Je to ona? Byl by snad pan Osud ke mně takhle nekonečně laskavý?

Pochybuji. Je to přeci jen dávno, co jsme se viděli naposled. Alespoň podle lidských měřítek... Je to opravdu ona? Co když se jí jen úžasně podobá!

Vnitřní hlas mne nabádá: “Promluv s ní. Mluv s ní, jen tak ji můžeš poznat.“

Poslechnu ho, důvěřuji mu jako svému učiteli.

Mluvíme spolu. O starém Egyptě, o našem názoru na svět a trochu i o tajemstvích tohoto světa.

A po několika větách, které jsme si vyměnili už to vím.

Je to ona!

Rázem jsou pryč chmurné vzpomínky na staletí marného čekání, kdy mojí jedinou útěchou byla naděje...

Má princezničko!

Jsi sic trochu jiná, ale stále krásná. Krásná navenek i uvnitř. Zkrátka taková, jakou jsem Tě vždycky miloval. Bystrá, čistá, nezkažená. Rošťanda s duší patnáctiletého děvčete.

Ale proč jsi taková smutná. Trápí Tě snad, že jsi mne hned nepoznala?

Ne, tím to není.

„Jsem vdaná, můj princi. Mám muže, děti, domov. Přesto nejsem šťastná. Pořád mi něco chybí. Našla jsem si muže - nebylo to ono. Máme spolu děti - stále mi něco chybí. A nemám ani komu říct, že žízním.

Skláním se nad čarovnou studánkou.

Zkouším vyléčit lásku.

Nepomáhá.

Nikdo mi neporozuměl “.

Roztodivná jsou kola osudu. Kdyby nebyla vdaná, byla by teď celá moje!  Ale jistě bych ji tu dnes nepotkal.

Podívala se na mne tím svým výmluvným výrazem, s nevyřčenou otázkou na rtech. Jako později ještě mnohokrát.

„Má milá, já jsem na tom podobně jako ty. Ptáš se, zda jsem šťastný?

Nevím. Miluji život jaký je.

Ale co je to štěstí? Najít ve světě Tebe? Nebo snad dotknout se Boha?

Chci-li, aby se mi plnila přání, musím je umět pojmenovat. A mít vždy jen jedno. A čekat, až se splní. To funguje spolehlivě.

Běžnému člověku to většinou nejde, protože správně neusiluje a většinou nevytrvá. Nevěří si.

A nechci-li žít zbytečně, měl bych mít jasno i v životním cíli. Je jedno, zda je zatím v nedohlednu. Pan Osud to už nějak zařídí...

Hlavní je teď nenechat se unést tímto světem peněz a majetku ani jeho nevědomými lidmi, kteří vlastně ani sami nevědí, co činí a proč. A jedné z největších pravd se jen uboze posmívají: Teprve když nebudeme mít nic, dostaneme všechno. Ubožáci. Jsou spíš k politování....“

Přikývla na znamená souhlasu. „Pamatuji si to z vyprávění našich učitelů, kněží. Dávno, tam, ve stínu chrámů. Hodiny strávené povídáním pod magicky krásnou noční oblohou. A usínání v záři paprsků ranního slunce.

Můj milovaný, i já se na ty časy pamatuji. Vracím se tam často ve svých snech. A setkávám se znovu s kněžími. Pamatuješ, jak slíbili, že nám budou vždy nablízku?

Řekli mi také, že se s tebou jednou setkám. Ale nevěděla jsem kdy. To ještě poznat neumím, jako i mnoho jiných věcí, které se budu chtít s Tebou naučit, protože jsi vždy býval dál než já.... . “

Dívala se zasněně do dáli. Tam někde, daleko, na naší starou vlast. Trvalo dlouho, než se vytrhla ze vzpomínek a opět obrátila svůj pohled na mne.

„Ano, má milá. Zbývá nám ještě dlouhá cesta, i když na druhou stranu o mnoho kratší než většině ostatních. Můžeme po ní kráčet spolu, i když každý žijeme jinde. Stačí nám občasné setkání. Přitom se můžeme toulat krajinou jako kdysi a přitom si povídat ! “

Mlčela. Dlouho tiše přemýšlela. V její tváři se několikrát objevil výraz štěstí, který ale zmizel s následujícími slovy:

„Ale jsme teď v jiné době, můj princi. Máme rodiny, máme závazky, máme kolem sebe lidi, kteří našemu myšlení nerozumí. Když jim to řekneme, budou se obávat, že nás ztratí. Nevědí nic o kráse nadsmyslných věcí. Myslí si, že když se žena schází s mužem, je to jen kvůli sexu. Jak jsou primitivní!

   Proč nejsme opět sami, jako tenkrát, kdy jsme se honili mezi sloupy chrámů v našem milovaném starém Egyptě? Uléhaje vyčerpáním na vyhřátý písek ve stínu palem jsme si povídali očima. My dva.

Tenkrát jsme ještě mohli. Byla jsem princezna, ty princ a tvůj otec moudrý a mocný muž. Stavitel chrámů. Byli jsme mladí, oddávali jsme se cele jeden druhému.“

Zatvářila se tak nešťastně, že jsem ji musel lehce obejmout. Pohladil jsem ji po vlasech. Vymanila se mi z objetí a po chvíli pokračovala:

„Teď je to jiné, nemyslíš? Z chrámů zbyly jen trosky. Nechci brát dětem domov ani svému muži iluzi šťastné rodiny.“

Díval jsem se na ni. Když to říkala, byla smutná.

„Ale, hlupáčku,“vzal jsem jí hlavu do dlaní a zadíval se jí hluboko do očí,“já jsem na tom také tak, a jistě je to tak správné. Naše setkání nesmí způsobit nikomu bolest.

A když to nebude nutné, nedozvědí se o nás.

Možná si za nějaký čas uvědomí, že jsme trochu jiní než dřív, když víc přemýšlíme a méně mluvíme. A nestaráme se o věci, které nemůžeme změnit. A neceníme si příliš majetku, jak by se snad od nás očekávalo. . 

A možná jednou, překvapeni, začnou chápat, o čem je skutečný svět. Náhle uznají, že doposud spali a nevnímali skutečnou krásu. Začnou chápat, co je pro ně důležité. Díky nám o mnoho dříve, než by na to přišli sami. Pak si konečně uvědomí, proč jsme tak šťastní i bez sexu. A nebudou nám bránit. Jejich radost bude sycena z našeho štěstí.“

Mlčky přikývla. Vždyť to všechno ví. Je krásná jako sama Isis. Díval bych se na ni takhle stále.

Teď tu sedí naproti mně. Se slzami na krajíčku. Krásné dlouhé havraní vlasy jí zlehka splývají po ramenou jako nádherné vodopády Iguacú. 

A její hluboké, chápající oči jsou jako kouzelné zrcadlo. Kniha, ve které jsem zahlédl odlesk věčnosti.

Dívali jsme se na sebe dlouho a nic neříkali. Užívali jsme si jeden druhého. Vraceli se ve vzpomínkách do našeho minulého života plného radosti, moudrosti a štěstí.... 

Přišel čas rozloučení. Nebylo nám dopřáno strávit spolu noc - jako kdysi. Každý se vydáme ke svým rodinám. Musíme. Musíme?

Ale setkáváme se od té doby častěji. Líbáme se. Doopravdy! A milujeme se a hladíme. Jen v představách. Nikomu nechceme ublížit. A dlouze si navzájem hledíme do očí.

Neloučíme se.

Naše vesmíry se často setkávají a my pociťujeme radost ze jsoucnosti toho druhého.

A i když nejsi egyptská princezna, nemám tě o nic méně rád než kdysi. Stále jsi krásná, vzdělaná, chytrá a laškovná.

Teď jako před tisíci let.

I když jsi vdaná a i když jsi ve svém nitru často sama a tvoje krásná duše strádá.

Já se tě už nevzdám, lásko moje. Zůstanu částí tvého já,  v každém okamžiku v tvém srdci.  Když ti bude smutno, nech mi vplynout do svých myšlenek. Zastav se uprostřed denního shonu. Uvidíš, vše bude najednou krásné, milé, hravé, a určitě snazší.

Ukážu ti, co je to život. Prožijeme spolu znovu lásku. Tu pravou, co přetrvá věky. A až jednou překročíme práh smrti, sejdeme s očí všem, co nás znali, a budeme už navždy spolu. Pak budeme řádit naplno a bez zábran, jako kdysi, protože budeme zase mladí a svobodní..... Ale ten okamžik je zatím v nedohlednu. Máme tu ještě mnoho úkolů, které bychom měli zvládnout, dokud jsme.

Nechť je naše láska v skrytu také divoká a vášnivá, ale hlavně tichá, chápající, hluboká. Ve dne jako pichlavé paprsky životodárného Slunce, v noci jako nekonečné moře hvězd na tmavomodré obloze.

Neutíkej! Buď se mnou. Nevadí že nejsi princezna.

Jen na chviličku.

Než se zas oblékneme do svých šedých životů…