Mládí je krásná věc

Naše známá, jednaosmdesátiletá akademická malířka z Jevíčka, nebrala už pár měsíců telefon. Až do Štěpána. Byla tři měsíce v sanatoriu Naděje v Brně, teď je doma a telefon jí podal syn.

" Já vám vždycky zmáčknu něco špatnýho,... když jsem byla v tý Naději, tak sestřičky mi to schválně típaly, abych nerušila, byly moc přísný, a furt jsme tam musely uklízet noční stolky! ... To jsem ráda, že vás slyším, teď jsem v Jevíčku, celá rodina se o mne vzorně stará, onehdá mě prej našli ležet na dvorku, tam já s hůlkou dojdu, i do schodů se vyškrábu..., ale já si nic takovýho nepamatuju, oni mě jen tak straší, abych nikam nelezla, ...že by to bylo nutný takhle strašit starou bábu? V lednu jdu zase zpátky do tý Naděje, vůbec se mi tam nechce, ty pacientky jsou tam většinou úplně blbý, na takovou společnost já mám ještě dost času ...,... na jaře půjdu do Jevíčka do penzionu, to abych byla stále na očích ...,... musíte mě přijet navštívit! ... je to na moc pěkným místě, asi tak ve třech čtvrtinách cesty na hřbitov......"