Láska a osud

Znal jsem chlapce,

co lásku měl k dívce,

k dívce krásnější než růže květ,

krásné jež nevystihne těhle pár vět,

k dívce tak dobré.

On ji své srdce daroval,

ale osud chtěl jinak a dívku varoval,

i dívka osudu podlehla,

jiného chlapce si vyhlédla,

chlapec se však nevzdal,

a lásku hledal dál.

Lásku svou nenašel,

i když světa kraj prošel,

osud mu dal lásku svou oblíbenou,

lásku celoživotní osudovou,

dívka si mezitím chybu uvědomila,

a o chlapce se snažila.

Chlapec však neviděl,

lásky slova neslyšel,

a tak ne vinou svou šanci osudovou promrhal,

osud s ním nerovnou hru hrál,

až po čase si uvědomil lásku svou,

osudovou.

A chlapec znovu o dívku bojuje,

s osudem však stěží vyhraje,

tvrdohlavě jak znamení jeho – beran,

bojovný a odhodlán,

bojuje bitvu o dívku,

nedobytnou jak pevnost která vyhrála nejednu bitku,

dobře vědom poslední šance své osudové.

Bitvu s osudem poslední,

bitvu sám se sebou,

bitvu s láskou svou,

tak prohrál.

A šanci na život tak ztratil,

ztratil i svou dívku,

ted´ jak tělo bez duše prohlíží,

po sté její fotku,

jen ta mu zbyla,

pole nenávisti tak zryla.

Ten chlapec ted´ nenávidí osud,

sám sebe,

lásku však chová stále jen k ní,

stále nepřestal doufat,

ze osud by se mohl slitovat.

A tak stále jen prohlíží její fotku,

doufá potichu,

marně,

neb jedinou svou šanci tak,

naivně ztratil.

Ale osudu to nestačí,

bude chtít skončit příběh,

smrtí bláhovou.