Nerozbezmyšlená upřímná

Mít tak tu moc popřát ti dobrou noc,
a klidně jít spát...
Kdo dá mi tu moc, vzít síly na pomoc,
všemu se s chutí smát...!

Marníš kávu,
marníš slova,
tahle píseň není nová,
beze zbytku vrátit lásku,
nevodit se na provázku,
nechtít život, nechtít sliby,
bez milosti ať se líbí všem dámám
bez i se závazky, všechny
zkušenosti lásky, život ženy,
holky, chlapce, i kuřete ve skořápce,
život mužů, jejich dětí,
které vám již nenaletí.

Krásné vejce, hezká slova, co je uvnitř? Kdo se schová?
Ve skořápce život nový,
mlčením ti neodpoví,
máš-li štěstí, máš-li ztrátu, nechoď nikam
bez kabátu, za to přece zdraví nestojí-
Odpověď se choulí v podkroví.
Je drahá víc než vlastní oko,
má krásné, štíhlé paže, a krásně káže, o lásce káže.
Ty to víš, že pravda její nezapadá
do závějí tvého srdce, života.

Je nahá (ta pravda),
a o ní se to ví,
jen spisovatel možná odpoví,
zda je správné smířit se s tou ztrátou,
matematik možná zapláče, rozum halí něžnou,
ale hustou vatou, už nejí jen 3,5 desetiny koláče.!

Už makový se zdá, už to není jenom graf,
už má barvu, její vůni, má její hlas a její oko,
je stejně upřímná, řekne pravdy půl,
tu stejně nevnímáš. Okouzlený rozum v
závějích citu se zamlžil,
jak když padá sníh na hrnec s horkou poklicí,
a uvnitř to křičí: ,,Máš mě rád?" a ,,Jsi tu?"

Máš mě rád, a jsi tu. A vaříš
mi čaj v horké konvici.