Ta s kosou

Procházím se. Procházím se tím starým, temným městem. Je šero. Stmívá se a obrovské černé mraky líně hlídají oblohu. Probleskující paprsky krvavého slunce jim dávají novou, hrůznou tvář. Procházím se, zdánlivě bez cíle, ale je za tím víc.

V rozích starých rozbořených domů se krčí staří, nemocní lidé. V jejich očích posvátná hrůza. Sledují mně. Malý chlapec. Na krku se mu kolébá amulet. Zvláštní propletenec hadů tvořící vševědoucí oko. Chvíli se ne mně dívá svým nevinným dětským pohledem. Přiběhl a usmál se. Opět ta neznámá síla. Nemohl jsem. Pohladil jsem jeho zlaté vlasy. Usmál se a odběhl pryč.

Pokračuji v cestě o jejímž cíli nemám tušení. Začíná pršet, ale kapky deště se rozplývají dříve než dopadnou na zem. Procházím rušnou ulicí. Lidé, všichni jsou tak stejní, se přede mnou rozestupují a cosi si šeptají. Usmívám se. Přede mnou klečí muž. Tvář má pokrytou jizvami útrap, bílé vlasy a zničený pohled. Jeho oči však září tmou. Amulet. Ach, ty krásné hluboké oči plné smutku. Rychle odcházím, ale ten pocit je stále ve mně. Já jsem tím pocitem.

Jdu, běžím, ledový vítr mi šlehá tvář. Zděšeně běžím dál, vítr se mění v bouři, která řve jediné slovo. Smrt. Ptám se po významu. Marně. Můj rozum ovládlo šílenství. Běžím.Slzy mi zastírají pohled. Myšlenky mysl.