Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZtratil jsem lásku
14. 01. 2003
1
0
485
Autor
Cowboj
"Sbohem." To slovo mu bušilo v hlavě, vyvolávalo novou řadu zbytečných otázek na něž neznal odpověď. Nechtěl na ni myslet, nechtěl mít důvod vzpomínat. Proč se jeho krásná vize roztříštila na milióny malých střípků? Proč? Nikdy nikomu nic neudělal, nikdy nikomu nic neodepřel a jediné co chtěl v životě ukrást, to byl jen malý kousek upřímné lásky, svou krásnou princeznu, dívku, pro kterou by se ráno probouzel, ženu, pro níž by stálo za to žít. A teď? Teď když ji našel, proč mu ji osud bere? Proč mu ji bere když už si bez ní nedokáže svůj život představit. To pro ni psal básničky při světle měsíce, pro ni kupoval růže, a pro ni skládal ze zlatých kostek budoucnost.
Dešťové kapky pleskaly o kamennou zem, ve výmolech tvořily kaluže, obrovská zrcadla, která odrážela lidskou potupu, bolest a tiché soužení.Schoulil se pod starý, mohutný dub, všude kolem voněl jasmín. Seděl a cítil jak mu cosi uvnitř prasklo na kusy, seděl s křečovitě zavřenými víčky. Myslel si, že bude plakat, ale když otevřel oči, necítil tu trýznivou pachuť slz. Jeho oči zůstaly suché. Spočíval stulený u kmenu, pažemi objímal vůni jasmínu, jeho náruč byla prázdná, prázdná, ale přece tak těsná.
Už necítil ve svém nitru tu prázdnou bolest, necítil ani vztek. Jeho srdce bylo rozlámané na stovky malých střípků, jeho srdce bylo mrtvé. Jen on, déšť a hvězdy věděli, že dneškem všechno končí, že dál už nic není, že dál už se jen sní... Mokré oblečení se mu lepilo na tělo, třásl se zimou, ale nevšímal si toho, protože jeho nitro trpělo mnohem, mnohem víc.
Chtěl vzít knihu osudů do rukou, roztrhat ji na maličké kousíčky tak, aby ji už nikdo nikdy nemohl dát dohromady a zničit tak další lidskou bytost. Nenáviděl Boha, vždyť to přece on má bdít nad štěstím. Má ho dávat, ne brát a nutit lidi vzdávat se snů. Čím je člověk bez lásky, jen zlomenou schránkou na duši, která čeká na vysvobození v podobě smrti.
Došel k vysokému stromořadí, tam jeho cesta skončila. Tam sklonil hlavu s vědomím, že ji už nikdy nezvedne, tam klesl do trávy ač předem věděl, že už nikdy nevstane. Seděl, přestalo pršet. Zadumaně hleděl do trávy a neměl sílu zvednou hlavu a podívat se slunci do očí.
Katugiro, jsi fakt suchej :-))
Hele, já myslim, že je to docela dobrý :-)
jejda jejda, další rozervaný potácející se hrdina...toho lkaní je am strašně moc, hrdina je neštastný kňoural...každý má občas depresi, ale tohle ve mně nevyvolává žádný intenzivní pocit (snad kromě mírného rozladění, že o těchhle věcech jsem četl už mnoho a mnohokrát...)
jestli šlo o vyjádření nitra, tak se to přes ty symboly a fráze moc daleko nedostalo, je to zdlouhavé...
do očí také bije příliš časté opakování - "díval se z okna, díval se"; "kapky vody, kapky"; "měsíc, měsíc"
ale nevšiml jsem si snad žádné gramatické chyby, což oceňuji, ze stylu by také mohlo něco vzniknout, když by se zaměřil jiným směrem :)