Proč?

Sedím ve svém pokoji a rušná ulice pod mým oknem pomalu utichá. Čím větší ticho je, tím více slyším tlouct své srdíčko. Bije píseň lásky, smutku, samoty. Proč ona může milovat někoho jiného, líbat ho, objímat, hladit jeho vlasy a říkat mu slova co patřili jen mě? PROČ? Proč já nedokáži pohlédnout na jinou a všechny holky v mém okolí ji nesahají ani po kotníky. Jedna mě chytila za ruku a vedla mě ven. Prý na procházku. Začali mi téct slzy po tváři a já se cítil strašně mizerně. Nohy mi ztěžkly, nemohl jsem dýchat a slova ze mě nevypadlo. Bál jsem se. Čeho? Budoucnosti? Přítomnosti? Už jednou jsem se spálil tak proč zase strkat ruku do ohně? Pořád to ještě bolí. Ona si už na mě nevzpomene, nenapíše, nezavolá, nepřijede. To jen já tu sedím a chci jí vidět, slyšet, cítit a říct ji: „ Miluju Tě“. Pořád si jen kladu otázku:

Proč jí pořád miluji? Proč nemiluje ona mě? PROČ? Kdo mi na to odpoví? Kde se ztratil ten nádherný cit co sobě jen já mám?

Každý den dlouhé hodiny sedím, sedím a hledím do ztracena. „To je konec, smiř se s tím!“ mi pořád hučí v hlavě. Ne. Nejde to! Já nechci! Já miluji jen jednu a nikoho jiného, tak proč ten cit v sobě tajit. Já to neumím, nikdy jsem to neuměl a ty to moc dobře víš. Krčím se v rohu místnosti a v rádiu hrají jednu romantickou píseň za druhou, jako by mě někdo chtěl potrestat. Otevřené okno dokořán a sněhové vločky poletují místností. Jedna mi uvízla na dlani, pomalu taje a už zní je jen kapička. Chci si jí nechat, ale ona se pomalu ztrácí, mizí, néééé…. počkej vždyť se ještě pořádně neznáme, neutíkej……. Už jsem zase sám. Je to snad můj osud? Jak z toho ven? Jak zapomenout když nechci? Milovat jen ji a být sám, nebo raději nebýt?  POMOC!