Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDvě strany mince
17. 01. 2003
0
0
346
Autor
Jirásek
Mrkněte a uvidíte...:-)
Obracím se na vás s žádostí o zhodnocení, a pokud by se vám zdály
dobré, i o vydání mých básní, leč jsem si vědom že patrně na úrodnou
půdu padne pouze ta první varianta. Mohli byste mi prosím aspoň
napsat, zda mé básně mají nějakou hodnotu nebo se jedná skutečně
pouze o pár hloupých jednoduchých veršů které doma na koleně píše
kdekdo? Zatím mě všichni ujišťovali o tom že jsou poměrně zdařilé
ovšem nebyli to žádní odborníci.
(Nebo to nemysleli vážně?) Přikládám vám svou sbírkou Bolesti a
slasti. Pokud by opravdu nebyli dost dobré, poradíte mi čeho se v
nich vyvarovat a kde dělám chyby? Odpovězte prosím. Moje adresa :
jirasek.jirasek@seznam.cz Předem děkuji.
Čekám na odpověď.
S pozdravem
Jirásek
Bolesti a slasti
Nastav svou dlaň
Nastav svou dlaň.
Jak plachá laň,
hledí tvá krásná očka.
Jež stejně jako kočka,
možná však krásněji,
září teď v šeru.
(Proto mám naději
a sílu v peru.)
Položím do dlaně
báseň mou Tobě.
Něžně a oddaně
políbím obě
tváře tvé sladké
spanilé hladké,
něžně Tě uchopím,
v tu chvíli pochopím,
jak moc Tě miluji.
Proto já věnuji
básně své tobě.
Buď tvoji lásku,
nebo tlít v hrobě.
(A nejde o nadsázku…)
Já rád si hraji se slovy
Já rád si hraji se slovy
a nemyslím tím proslovy…
Myslím tím básně přezvláštní,
jež píší mnozí nešťastní,
zklamání láskou, osudem,
protože psaní pomáhá.
Vždyť za chvíli již nebudem.
Kdo miluje ať neváhá.
…A když se báseň nezdaří?
Jak zní jen ona věta…?
Hvězdy snad jindy zazáří.
Básník má právo veta.
Zamyšlení nad láskou
Láska – toť slovo pouhé…
(Však pro někoho příliš dlouhé
a pro někoho krátké zas…)
Či krásné děvče, útlý pas,
voňavý lesklý hustý vlas
a v očích nebezpečný jas,
co ukáže vám mnoho krás,
však než se s časem sejde čas,
tak nakonec vám zlomí vaz,
ač na schůzku jste přišli včas?
Tedy jen zdání které klame?
Či mysli stav jenž nekončí?
Snad vánek který něžně vane,
když vášeň srdce obkročí?
Snad touha pouhá?
Kvůli které se báseň rouhá?
Hlubina nitra?
Pro kterou však již není zítra?
Či lehký dotek motýla,
jenž usedl Ti do klína?
Nebo jen záminka a důvod,
pro věci o nichž mlčí se,
však vznikl z nich i nás dvou původ,
a přec dál země točí se?
Nesnesitelná ta lehkost bytí?
Příčina proč jsme na světě?
Pro kterou tak moc chceme žíti?
První ten výkřik dítěte?
Ten tón jenž zatemní nám mysl,
když onu bytost spatříme,
kdy život má jen jeden smysl,
a to ten že k ní patříme?
Ta sladkost v ústech při polibku
-co na tom že dnes máme chřipku-
bolest co chodí s loučením,
jež se nám stalo mučením?
Ta zvláštní nenadálá slabost,
jež v duši náhle pronikne,
ta neskonale silná radost,
jež nad ostatní vynikne?
Přepustý blábol?
Jen přízrak v dáli?
Stav když jsem na mol?
Když jizvy pálí?
Poklad ten dobře ukrytý?
Nenalezený často?
Pocit to v mysli zarytý?
Jenž trvá roků na sto?
Krutý to šprým?
Na který rým
skládá se snadno…
Však jest to radno?
Snad radost nepoznaná?
Oáza spásy?
Slza Tvá rozmazaná?
Kanoucí z řasy…
Sen jenž je třeba chránit
do posledního dechu,
to co jest třeba bránit
bez nejmenšího vzdechu?
Největší z největších
citů to lidských?
Nejsladší z pocitů,
z pocitů lidských?
Předrahý klenot?
Prokletí věčné?
Světlo všech temnot?
Ostří dvousečné………?!
Co je to „láska“?
Láska je bolest, utrpení,
láska je touha odvěká.
Láska je chvílí rozednění,
láska je matkou člověka.
Láska je cit ten nejkrásnější,
láska je věcí nejdražší.
Láska je pocit nejprázdnější,
když jen milovat nestačí…
Ztracen
Ztracen jak kapka v širém moři,
zapomenut a nehledán,
sic ještě ve mně život hoří,
však dlouho jak to nevím sám.
Život je úděl mučivý,
je jako otrok skučivý,
je jako láhev bez vína,
když opilý již usíná.
Pro někoho je hostinou.
Pro mě však pouhou pustinou,
Protože život bez lásky
je jako prohra bez sázky.
Jak osamělá kometa,
letící nekonečnem,
jež v zapomnění odlétá,
v svém matném světle věčném…
V hloubi duše
V hloubi duše to věděl.
Přece se smál.
V hloubi duše to věděl.
Přece ji miloval.
V hloubi duše to věděl.
A přece zůstal sám.
Souboj
Stojí tu v mlze.
Čest svou tu hájí.
Vzpřímeně drze,
v zeleném háji.
Přišli sem oba.
Odejde jeden.
Zvláštní to doba…
Přesmutná nejen.
Pro lásku svoji.
S hrdostí vzpurnou.
Přece se bojí
státi se urnou…
Jeden z nich padne.
Kterýpak asi?
Kvítí již vadne.
První z nich tasí…
A třeskla rána.
Jeden z nich padl.
Tohoto rána
život můj zvadl.
Jen počkej lásko
Jen počkej lásko.
Já Tě jednou najdu.
A až Tě chytím,
víc Tě nepustím.
Jen počkej lásko.
Dřív než slunce zajdou,
já do svých sítí,
jinou nevpustím.
Jen počkej lásko.
Nemíním to vzdáti.
Je mi Tě třeba.
Neschováš se mi.
Jen počkej lásko.
Nechci osud znáti.
Budu Tě hledat.
Tady na zemi.
Jen počkej lásko.
Jednou budeš moje.
Třeba ne letos,
možná za pár let.
Jen počkej lásko.
Vejdu do pokoje,
a bude léto,
ty budeš můj svět.
Jen počkej lásko.
Nalezne kdo hledá.
Víme to oba.
Ty i já.
Jen počkej lásko.
Osud sázky zvedá,
ač temná doba,
světla přibývá…
Jen tečku
Už jenom stránku.
Jen stránku pouhou.
Pár hodin spánku,
pouť víc než dlouhou…
Už jen pár řádek
dopsat mi zbývá.
Jen žádný nářek.
Slavík mi zpívá.
Už jenom větu.
Jen větu konečnou.
Tu větu světu.
Kéž by ne zbytečnou.
Jen tečku za větou.
Za větou poslední.
Dřív než se rozední
nad popravčí četou.
Pro Tebe
Pro Tebe píši své básně.
Pro Tebe zpívají ptáci.
Před Tebou hvězdy jas ztrácí,
protože směješ se krásně.
Pro Tebe vyšel dnes měsíc.
Pro Tebe dýchám a jsem.
Přestože trochu mě děsíš,
však s Tebou jen volný já jsem.
Pro Tebe smysl má žíti.
O Tobě každou noc snívám.
Nechci víc bez Tebe býti.
Pro Tebe verše své zpívám.
Pro Tebe tečou mi slzy.
Tobě jsem lásku svou dal.
Možná že přespříliš brzy.
Proč jen mi osud Tě vzal?
Naděje
Naděje umírá poslední.
To není pouhá fráze.
Nakonec vždy se rozední.
To ona boří hráze.
Naděje umírá poslední.
A často neumírá.
Naděje umírá poslední.
Z naděje žije víra.
Omyl
Já miloval ji celým srdcem a pranic zlého netušil.
Já miloval ji celým srdcem a na dveře jí zabušil.
Ona však vyšla bez úsměvu a v očích výraz zmatení,
ona však vyšla bez úsměvu, já vytušil: zlé znamení.
Co dělat mám já nevěděl jsem a trápila mě předtucha,
co dělat mám já nevěděl jsem, vždyť stála tam jak bez ducha.
Upřela na mě pohled prázdný,
snad říkala si: „Pochopil?“
Upřela na mě pohled prázdný,
z něhož jsem se již nevzchopil.
Neřekla jediného slova,
však tvářila se netečně…
Neřekla jediného slova…
Neumírám teď zbytečně…?
Chuchvalce
Chuchvalce nicoty lepí se na duši.
Na místa, která tam po Tobě zbyla.
Moc jsem Tě miloval. Takzvaně po uši.
Hluboko do srdce jsi se mi vryla.
Básníku…?
Básníku…?
Jsi tu básníku?
Asi ne. Inspirace dochází.
Jen tvá přítomnost mě provází.
Poraď jak dát veršům smysl,
jak osvobodit svoji mysl,
pomož dát slova do vět vzletných,
vzdálit se do sfér nedohledných…
…Básníku…?
Jak vkládat věty do odstavců,
jak řadit mám je za sebou,
ať aspoň jednou, bez zvědavců,
se k sobě řádky přivinou?
Jak dílu mám dát vzhled a formu,
jak rýmům věčnou platnost dát,
jak tvořit nově, nectít normu,
jak okolní svět milovat?
A kde vzít nové metafory,
jež září jako semafory,
na kterém uhnout rozcestí,
jak nedostat se na scestí?
Co smysl má a co ho nemá?
Co život má nám přinésti?
Co duše má tak marně hledá?
Kde radost z žití nalézti?
A kde brát novou inspiraci,
když všude je jen tma a strach,
jak popsat mám tu situaci,
když duše strádá v temnotách?
Jak psát mám nově, čistě, zřejmě,
když vše již bylo řečeno?
Jak psát mám zvučně, přitom jemně,
aniž by srdce bolelo?
A to co píši mám i cítit,
nebo si mohu vymýšlet?
Mám po pravdě se všude pídit
nebo jen o lži přemýšlet?
A v lásce mám být věrný jedné,
třebaže ona nechce mě,
nebo to zkusit kousek vedle,
jak ty, co byly nevěrné?
Jak tvořit mám já s láskou, s citem,
když ona o ni nechce stát,
jak nebudit se před úsvitem,
jak z života se radovat…?
Básníku……….?
?
A v šerosvitu zapomnění,
v temnotě jež vše obestírá,
zůstává už jen na znamení,
zůstává v koutě ležet víra.
Proč
Ptal jsem se proč a brečel jsem.
Ptal jsem se proč a mlčel jsem.
Ptal jsem se proč a věděl jsem...
Touha
Já pro lásku její bych obětoval vše.
Vzdal bych se všeho.
Všeho – jen jí ne.
Celý svět bych obrátil naruby,
aby mě milovala.
Z kamene vytesal růži,
aby se mojí stala.
Moře bych vysušil,
hory bych přenesl…
Do výše vystoupil,
hvězdu jí přinesl.
Vše bych dal za to,
aby se čas vrátil zpět.
Aspoň na chvíli,
a třeba naposled.
Já pro lásku její bych obětoval vše.
Vzdal bych se všeho.
Všeho – jen jí ne…
Upřímná
Řekla mu to znenadání, pěkně od plic, naplno:
„Právě si mě přestal bavit, táhni pryč ty mátoho!“
Podíval se na ni zpříma, do očí jí pohleděl,
Uviděl tam zášť tak čistou, že by každý oněměl.
Myslel si: „Zas bude dobře…“
Ale dobře nebylo.
Podíval se na ni znovu
a to už ho to zabilo.
Vzpomeň si
Vzpomeň si na chvíle, když jsme byli spolu,
seděli naproti u jednoho stolu.
Seděli naproti, hleděli do očí,
já tenkrát netušil, jak se to otočí.
Jak se to otočí, země se zachvěje
a mně už nezbude ta trocha naděje.
Ta trocha naděje, co sílu dodává
a kousek radosti, co v srdci zůstává.
Co v srdci zůstává, je asi vážně pryč.
Zůstala bolest, žal a kýč.
Neříkej „ne“
Neříkej „ne“,
řekni mi ano,
co jednou vzali nám,
bude nám dáno.
Neříkej „ne“,
všechno se spraví,
a když se nespraví,
oč vlastně jde?
Neříkej „ne“,
bude zas dobře,
tak řekni ano,
zaplaš mé hoře.
Nevím
Nevím jak dál.
Nevím jak žít.
Nevím co teď.
Nevím jak snít.
Nevím zda bdím.
Nevím co bylo.
Nevím co smím.
Nevím co zbylo.
Nevím co musím.
Nevím co je.
Nevím co bude.
Nevím co zkusím.
Nevím proč vlastně a jestli
a nevím zdalipak a či.
Nevím už vlastně skoro vůbec nic.
A ani nevím, zda toužím vědět víc.
Básník
Věděl – a přece snil.
Jak básník.
Pak zavěsil.
Ptal se sám sebe: „Bez šance?“
Asi je konec romance…
V nastalém tichu co tížilo ho,
snažil se svěřit papíru.
Papír však mlčí.
Nekomunikuje.
Snad obrátit se na víru?
Co má básník dělat v té nové kruté situaci?
Je příliš chmurné býti zase sám…
Tak komu se svěřit mám?
A kdo to vůbec pochopí?
Kdo uvěří básníkovi,
jenž nechce býti sám?
Asi nikdo.
Tak usínám…
Prázdnota
V prázdnotě duše tady stojím
a nevím co si počít mám.
V prázdnotě duše tady stojím,
na Tebe lásko vzpomínám.
V prázdnotě duše tady stojím
a skutky své si vyčítám.
V prázdnotě duše tady stojím,
napospas vydán nočním tmám.
V prázdnotě duše tady stojím,
bolestí mocnou ochromen.
V prázdnotě duše tady stojím,
proč nebyl jsem Ti vyvolen?
V prázdnotě duše tady stojím,
o pomoc mlčím do ticha.
V prázdnotě duše tady stojím
a život ve mně utichá.
V prázdnotě duše tady stojím
a k Bohu prosby vysílám…
Jednou svou duši osvobodím…
Teď…právě teď…teď umírám.
Poznání
Pod tunami špatného svědomí,
lhostejnosti,
zloby,
hněvu
a marného snažení,
objevil jsem:
sám sebe.
Pravda o lásce
Pomalu, smutně čas mi plyne,
více však nechci znát já jiné.
Ač mládí zvolna vytrácí se,
přec milovat já nechci více.
Láska je přelud, pouhé zdání -
a nestojí nám za zklamání.
Miluji /
Vyznávám
Mou lásku. Moji jedinou. Jen
lásce mojí jediné,
Jenž nechce býti mou. jenž
nechce býti mou,
Mou lásku. Moji jedinou. jen
lásce mojí jediné
A Boha nade mnou. a Bohu
nade mnou.
Já hledám v básních
Já hledám v básních.
To co jinde, mé srdce nalézt nemůže.
Já hledám v básních,
duše mi hyne, jméno mé růže nadrůže.
Já hledám v básních
-pomoc, vykoupení, hledám v nich únik od světa.
Já hledám v básních
-lehkost pochopení, jako když růže rozkvétá.
Hořím
Já hořím láskou.
Vzplanul jsem právě,
tak náhle a tak najednou.
Já hořím láskou.
A v mokré trávě,
skládám si báseň pro milou.
O lásce která nechce pálit,
o lásce která chce jen hřát,
o lásce jenž se jí nechce vzdálit…
Zdalipak o ni bude stát?
Pochopí smysl mojí básně,
a bude jí chtít naslouchat?
A přivine se ke mně krásně,
či budeme se milovat…?
Bude chtít věřit mojí lásce
a toužit mi ji oplácet?
A prohraju-li v této sázce…
Nebudu věčně krvácet?
Bude chtít ona žít jen pro mě,
tak jako pro ni žít chci já?
Umřeme jednou v jednom domě,
v obětí jako onehdá?
Bude mým básním věčně věřit,
bude přát si jim rozumět?
Nebo se jednou začne šeřit,
láska zvadne jak luční květ?
Já láskou hořím.
Báseň hotová je.
A oheň ve mně plápolá.
Já láskou hořím.
Noc překrásná je.
A milá na mě zavolá…
Nevěřte na lásku
Nevěřte na lásku.
Jen blázni věří.
Na lásku pravou skutečnou.
Nevěřte na lásku.
Brzy se šeří.
Nechá jen bolest zbytečnou.
Nevěřte na lásku.
Nevěřte na ni.
Na lásku plnou samých krás.
Nevěřte na lásku.
Láska je lhaní.
Jednou vám stejně zlomí vaz.
Chce se mi
Chce se mi křičet bolestí,
chce se mi plakat žalem,
nad mou zoufalou malostí,
nad krásou jejich ramen.
Chce se mi myslet na oči,
jež nezáří již pro mě,
na jejich krásné obočí,
na touhy přeohromné.
Položit ruku na vlasy,
jež víckrát nepohladím,
vzpomenout na ty trapasy,
jimiž ji nepobavím.
Chce se mi líbat její tváře,
znovu a znovu, dokola,
pak uložit ji na polštáře,
než nastane tma nachová.
Chce se mi hladit její ruce,
tak drobné a tak překrásné,
přitisknout si ji hrudi prudce,
vždyť vím jak je to úžasné.
Chtěl bych ji držet právě nyní,
kdy kolem mě je samota,
proč jen ten kdo se neproviní,
se věčné lásky dočeká?
Já toužím slyšet zas hlas její *Možná i varianta B
(méně erotická) J : Já toužím slyšet zas hlas její
a v duši vášeň narůstá,
a v srdci bolest narůstá,
proč hlasy v mysli se mi smějí,
proč hlasy v mysli se mi smějí,
chtěl bych ji líbat na ústa.*
proč zůstala poušť přepustá?
Toužím po její přítomnosti,
toužím po její blízkosti,
nežili bychom ve svornosti
a bez zbytečné bolesti?
Přeji si býti u ní stále,
přeji si s ní se milovat,
proč opustila mě tak náhle,
co za tím vším jen mohlo stát?
Chtěl bych se vrátit do doby,
kdy vše se zdálo krásné,
my krmili jsme holuby,
kdy slunce bylo jasné.
Proč zmizela mi ze života,
když chtěl jsem s ní být nejvíce?
Co znamenala ona věta,
ta o dvou stranách krajíce?
Chtěl bych jí říci ať mi poví,
kde ona chyba stala se,
tak dlouho byla láskou mojí…
Což visí láska na čase?
Ať srdce moje nemoří
a nepustit ji více,
dřív než můj život dohoří
jak přelomená svíce.
Samota
Samota bolí.
Samota dusí.
Samota mysl svazuje.
Samota pálí.
Samota rdousí.
Samota věrnou družkou je.
Samota škrtí.
Samota bodá.
Samota život vysává.
Samota drtí.
Samota hlodá.
Snesitelnou být přestává.
O víle
Mně zdávává se o víle,
bytosti přespanilé,
mně zdávává se o víle,
o víle - mojí milé.
Mě zdávává se o ní
každou noc každý den
mě zdávává se o ní,
denně již přes týden.
Mě zdává se o ní,
já mám ji stále rád,
mě zdávává se o ní,
ač v očích má jen chlad.
Ta víla – totiž chápejte –
řekla mi: „Nech mě býti.“
Ta dívka – totiž chápejte –
nechce již se mnou býti.
To pro ni – vílu překrásnou,
já píši básně svoje,
to pro ni – dívku překrásnou,
trápí se srdce moje.
Proto, když na ni pomyslím,
mně v srdci roste vášeň,
proto, když na ni pomyslím,
já toužím napsat báseň.
Já myslím že se věčně
bude mi o ní zdát,
o krásné vílí slečně,
kterou mám tolik rád.
Zrazen
Jak trpce chutná zrada
jak hořká její chuť.
Řekla si: „Mám tě ráda.“
Ať to je buď jak buď.
Proč neřekla si dříve:
„Promiň já nemám zájem,
zkus najít štěstí jinde
a to je všechno ámen?“
Proč tvrdila si stále:
„Všechno je v pořádku?“
Proč zbyl jsem v prázdném sále
jak pytel odpadků?
Tak vyslyš moje slova
a zase mojí buď!
Jak hořce chutná zrada,
jak trpká její chuť.
Prosba
Jsou slova, jež zvážena být měla.
Jsou vzpomínky, jež nezahladí čas.
Jsou stavy, kdy mluvíš řečí těla.
Jsou myšlenky, jimž věřit chtěl bych zas.
Jsou nemoci, na něž léku není.
Jsou přání, kterých bojím se.
Jsou noci plné poblouznění.
Jsou divy kterých děsíš se.
Jsou touhy, jak se odlišit.
Jsou skutky za něž stydím se.
Jsou vášně, jež měl já utišit.
Jsou dny, kdy v slzách brodím se.
Jsou vteřiny mající staletí.
Jsou jména v srdce vyrytá.
Jsou týdny, jež tryskem uletí.
Jsou pravdy, které odmítáš.
Jsou věci, jež znamenaly vše.
Jsou chvíle, jež z mysli nezmizí.
Jsou gesta – ty víš o která jde.
Jsou místa - neznámá pro cizí.
Jsou city – čisté a skutečné.
Jsou básně – smutné a zbytečné.
Jsou činy kterých lituji.
To proto, že Tě miluji.
Jsou rány , jež čas nezhojí.
Nechte mě zemřít v pokoji.
Usměj se
Usměj se – máš důvod.
Já tě mám rád.
Po nebi hvězd jde průvod,
co víc si ještě přát?
Jsme zase spolu – konečně!
Po dlouhé smutné době.
Já hledal lásku horečně
a nelezl ji – v Tobě.
Usměj se – nebuď smutná.
Já tě mám rád.
Omamně láska chutná,
já toužím ti ji dát.
Já mám zas Tebe –
a ty máš mě.
Tma trochu zebe.
Bez vášně.
Usměj se – jsme zase spolu.
Nastal již konec mému bolu.
Nocí line se lásky vůně,
hluboké oči máš jak tůně.
Nocí jež všechno začíná,
-jsi smutná dívko nevinná-
rozlilas víno do klína…
Je to či není má vina?
Usměj se – ty hvězdy září pro nás.
A budou zářit navěky.
Pojď, zalezeme si do deky,
než bude rosy po pás.
Měsíc schoval se za mraky,
Matná zář jimi prochází,
Za všechna léta samoty,
Pojďme se oddat extázi.
Usměj se – noc přečarovná obklopuje nás.
Je spousta tajemství jež objeviti smíme.
Je spousta tajů a tajuplných krás,
tak pojďme o nich snít, dřív něž se probudíme.
Létání
Kéž mohl bych se vznésti,
roztáhnout křídla měkce,
pak u Tebe se snésti
a políbit Tě lehce.
Vznésti se s Tebou nad lesy,
hory, doly, stráně,
až nad mraky Tě vynésti,
tam pohladit tvé skráně.
Ráno
V roztodivném a zvláštním stavu
já zjistil že se nacházím,
a podloživ si rukou hlavu,
netušil odkud pochází.
Nový a silný byl ten pocit,
ten pocit co se neztrácí,
jako bych teprv nyní procit
a kráčel s hlavou v oblacích.
Ten pocit ještě nezažil jsem
a původ jeho neznal jsem,
však krásný byl, já vybavil jsem,
si místo které hledal jsem.
To byla ona. Dnešní ráno.
To ráno dnešní nevšední.
To ráno, jež nám bylo dáno,
doufám jen že ne poslední.
To byla ona. Dnešní ráno.
Naše oči se setkaly.
Již vím já že je dokonáno.
Jak dlouho jsme se hledali?
Hledali marně, hledali dlouho,
však nakonec se nalezli,
a tak Tě prosím, vzácná touho,
aby nám city nezrezly.
Z nebes
Z nebes snáší se vločky bílé,
pomalu vláčně do ticha.
Já píši báseň svojí milé,
do srdce nůž mi proniká.
Píši jí, ač vím já dobře,
že ona číst je nebude.
A i kdybych jich napsal moře,
významu každá pozbude.
Líně válí se mraky v dáli,
vítr si s nimi pohrává,
mě čepel touhy v srdci pálí,
v duši již jizva krvavá.
Mlčení v tichu odráží se
a na mě zpátky dopadá.
Kdo z vás mi sdělit odváží se,
proč láska rychle uvadá?
Ona nestojí o mou přízeň.
A neřekla mi vlastně proč.
Jen po ní nyní mám já žízeň,
kdo zastaví ten kolotoč?
A v nekonečnost bílých plání,
vítr se kradmo ubírá,
já budu psát až do svítání…
Kdo básně mé pak posbírá…?
Sama
Seděla sama.
Opuštěná.
Opuštěná a zmatená.
V ruce bankovka umaštěná,
v duši prázdnota bezedná.
Hrozny
Jak kyselé a trpké jsou hrozny lásky plané.
Lásky jenž nebyla a přeci zranila a já nevím proč.
Báseň pro osud
Ne nebyla to pouhá chvíle,
dočasné touhy vzplanutí
o převeliké a mocné síle,
já řekl bych snad mamutí,
překlenulo se v lásku věčnou,
jak z Romea a Julie ,
proto teď skládám báseň vděčnou,
pro osud za to, jaký je.
Radost
Ač v přítomnu či v budoucnosti
je, bude dívek tisíce,
žádná z nich již mě neoprostí
od té vedle níž budím se.
Žádná z dívek – kromě ní –
není hodna lásky mojí.
To jen ona promění,
vodu v víno láskou svojí.
To jen ona zná má přání,
přání tajná, nevšední,
to jen ona je mou paní…
Lásko, prosím, nezšedni.
Jenom ona se mnou sní,
sny jež pravdou stanou se,
dáma o níž každý sní,
o kterou války vedou se.
Jen ona.
Ona jediná.
Jediná dokonalá.
Jen ona,
dívka nevinná,
mnou věčně milovaná.
Rada
Láska je vzácná.
Proto s ní šetřte.
Jen jedné srdce věnujte.
Láska je vzácná.
Tohle mi věřte.
Jen jednu věčně milujte.
Láska je
Láska je.
A láska bude.
A bude tady navěky.
Až nic nebude,
láska zbude.
Nelze ji pohřbít do řeky.
Nelze ji ukrýt do temnoty,
nelze ji schovat pod kabát,
nelze ji ukrýt za bonmoty,
nelze jí ani vynadat…
Nelze ji ani zamknout v truhle
na devatero západů,
jen jednu lásku – a to tuhle,
se spoustou zvláštních nápadů,
budu mít v hlavě zřejmě věčně,
protože city k této slečně
jsou den ode dne silnější,
více než v dobách dřívějších…
Báseň beze smyslu
Protože jen ten kdo ví, co vědět chtěl by,
když v poblouznění není přání
a v touze vášně chybí,
jen to co z nitra dere se
proto aby bylo zaznamenáno
na věky věků
do květů zimy,
která kreslí tak ráda na okenní tabule.
Poznání
Jako je nebe nade mnou,
jako je země pode mnou,
jako je modrá obloha,
jako je život od Boha,
jako je temná temnota
- láska je smysl života.
„Nikdy“
Dokud bude na nebi svítit ve dne slunce a v noci měsíc,
nikdy nezapomenu tu něžnou vůni tvých vlasů.
Dokud se budou klenout nad zemí nebesa,
nikdy nezapomenu na světlo tvých očí.
Dokud budou po nebi létat ptáci a dokud bude moře slané,
nikdy nezapomenu na tvůj smích.
Dokud bude zem zemí,
nikdy Tě nepřestanu milovat.
A kdyby na nebi přestalo svítit ve dne slunce a v noci měsíc
a já zapomněl tu něžnou vůni tvých vlasů,
a kdyby nebesa spadla na zem
a já zapomněl na to světlo tvých očí,
a pokud by přestali po nebi létat ptáci a moře by zesládlo
a já zapomněl na tvůj smích,
a i kdyby zem už přestala být zemí -
nikdy tě nepřestanu milovat.
Vzpomínka
V dáli třpytí se slunce zář,
na nebi hledám Tvoji tvář,
v bloumání mraků po obloze,
v svítáni jitra nade mnou,
v běloskvoucí se ranní mlze…
Nehodlám žíti pro jinou.
Ač těžké vědomí, vědomí samoty.
Není mi pomoci - nejsi-li se mnou Ty.
Do noci
Do noci temné vydal jsem se
hnán touhou chtíčem po milé,
cestu již znal jsem, nebál jsem se,
v krvi již přes dvě promile.
Běžel jsem, letěl, padal taky,
nade mnou těžké chmurné mraky
a mráz mě štípe do tváří,
ani hvězdy dnes nezáří,
zaslepen láskou, omámen vínem,
tím hloupím vínem laciným,
tak povězte mi: Kdo je vinen?
Tím němým činem lascivním?
Za milou spěchám. Snad mě přijme.
Snad přijme moji omluvu.
Třeba mi bolest z duše vyjme,
snad vyvrátím tu „pomluvu“…
Dnes
Dnes jsem je spatřil.
Jen z dálky v davu.
Bál jsem se, že se otočí.
On k ní teď patřil.
Já sklonil hlavu,
on vpíjel se jí do očí.
Mě strhl závan vzpomínek.
Ten věčný v očích plamínek
Teď pro jiného plane.
Mě slza z oka kane
a jizvy v duši pálí,
oni dva mizí v dáli,
mě bezmocnost jen obchází,
srdcem bolest mi prochází…
A kráče pustou ulicí
vešel jsem pod vůz kropicí…
přečti si místní podmínky a sleduj trochu provoz
uveřejněním všech básní najednou se znevýhodňuješ
bohužel není Písmák vydavatel-nakladatel, budeš muset zkoušet publikovat jinde, anií v hodnocení ti nikdo v tomhle množství nepomůže .-(