Úryvek z povídky 17. březen

          Již nejsem mezi živými, má tělesná schránka bezvládně leží hluboko v rokli a já vstoupám vzhůru a sleduji poslední obrysy lidského světa a vím, jakoby náhle vše bylo jasné a zřetelné, že má rodina bude šťastná a že se znovu shledáme na jiném místě a jiným způsobem. Oproštěním se od svého těla se mé smysly spojily v jeden. Jakobych nebyl, ale přesto vše s naprosto dokonalým způsobem vševědění vnímal. Cítím, jak se oprošťuji od inviduality, jako když nevinný trestanec uniká ze žaláře a  pociťuje slast, kterou ve vězení neznal, protože byl její součástí a teprve nyní si uvědomil, co v zajetí nemohl vnímat, jen intuitivně tušit. Pomalu se stávám částí zářivého světla před sebou, které se mi zdá tím nejkrásnějším co existuje. Až mi připadá, že je to vše krásné dokonale skloubeno v jedno. Nebráním se stát jeho částí, protože chápu jeho nepopsatelný smysl. Cítím, že ani přes fyzickou smrt nebudu daleko od svých milovaných, ba naopak jim budu ještě blíže. Vím, že vstupem do světla značící všehomír přejdu z nejistoty do blaženosti. Z nevědomosti do poznání. Z pomíjivosti lidského bytí do věčného spočinutí. Ze tmy do světla.