Hrůzyplná vize mladého liberála

4. 3. 2010 – Předevčírem jsem se po delším pobytu v zahraničí vrátil zpět na rodnou Moravu. Dnes večer se mám setkat se svými starými kamarády v naší oblíbené hospodě. Nejsem sice příliš náruživý kuřák, nicméně jsem se rozhodl koupit si na dnešní posezení balíček cigaret.

„Češi tedy plní závazky velkému bratru v Bruselu na výbornou,“ bručel jsem si pod vousy odcházeje z obchodu s krabičkou Startek za 94,50. Kouřím sice raději jiné značky, ale neměl jsem zrovna čas vyzvedávat si peníze v bankomatu. „Počkejte, pane, ještě průkazku zdravotní pojišťovny,“ zavolala za mnou sympatická prodavačka. „Průkazku pojišťovny?“ opáčil jsem plný úžasu. „Vy jste tady asi dlouho nebyl,“ usmála se slečna, a podala mi vysvětlení, které už předtím určitě opakovala mnoha lidem: „Při každé koupi tabákových výrobků, musí zákazník předložit průkaz pojištěnce, abychom o tom mohli informovat zdravotní pojišťovnu. Ta vám potom zvýší poplatky podle toho, jak moc kouříte. To víte kuřáci stojí naše zdravotnictví hodně peněz.“ „No to určitě ano,“ namítl jsem, „ale já myslel, že kvůli tomu je na cigarety uvalena tak vysoká spotřební daň.“ „Ne, ta prý jde na zaplácnutí státního dluhu.“

Pokračoval jsem tedy v chůzi městem, přičemž jsem neodolal a zapálil si jednu cigaretu. Brzy jsem zahlédl, jak ke mně míří pár mladých policistů. „Váš občanský průkaz, pane,“ nechal se slyšet jeden z nich. Rozhodl jsem se použít kamarádovu fintu: „Sorry, can you tell me, what’s going on here? I don’t speak Czech very well.“ Ujala se mě jedna policistka, která mi lámanou angličtinou vysvětlila, že v České republice je kouření na veřejných prostranstvích zakázáno. Kouřit můžeme pouze na soukromém pozemku, či v licencovaných restauracích mimo dobu snídaně, oběda a večeře. Po upřímném slibu, že se to nebude opakovat, mi strážci pořádku dali konečně pokoj. Tím však moje trampoty neskončily. Po pár krocích jsem zjistil, že se mi na levé botě uvolnila podrážka. Neměl jsem mnoho času, proto mi nezbylo než zamířit do papírnictví pro nějaké sekundové lepidlo.

Když jsem přišel do obchodu, spatřil jsem postaršího brýlatého pána, který se skláněl nad velkým archem papíru s nákresy a něco vysvětloval přísně vypadající prodavačce: „Chtěl bych si sestavit modely letadel Spitfire, Messerschmitt a tanku T-78. Na to potřebuji dvě tuby lepidla.“ „Opravdu budete potřebovat dvě tuby? To za prvé. A za druhé: Kde na to vemete čas?“ obula se do pána prodavačka. „No víte co, já vám to prodám. Však vy sám víte jaký  sou  tresty za zneužívání drog.“ Pán složil arch papíru a spokojeně odešel s dvěma tubami lepidla. Přišla řada na mě. „Jedno sekundové lepidlo,“ řekl jsem nejistě. „A máte projekt?“ opáčila prodavačka. „Projekt ?!?“ zareagoval jsem nevěřícně. „No ano. Přesně to, co měl ten pán před váma. Vy ste tady asi dlouho nebyl.“ Žena za pultem se dala do vysvětlování: „Jak přišla znovu do módy skupina Ramones, začala spousta děcek čichat lepidlo. Proto teď prodáváme jenom na projekt s přesným propočtem.“ „Ale mě se jenom utrhla podrážka,“ zaúpěl jsem. „Tak to musíte jít na městskej úřad a oni vám dají potvrzení o nouzovým případu. Já vám to lepidlo potom můžu prodat. Ale až zítra. Tam už teď bude zavřeno.“

Odešel jsem z obchodu se slastným pocitem, že žiji ve státě, který dělá pro zdraví občanů opravdu vše, co může.