Utopený

Neumím žít, jen piji
nad životem pouze přemítám
a do kalicha hořkost liji
sotva že už přetýká.

U stolu s zašlým a vlhkým ubrusem
trávím celé dny své
a na vše staré hledím s hnusem,
"To všechno bylo mé !"

Pak další řadu sklenek
s mokem pro zapomění,
už nejsem malý synek,
co prohne po nadějích.

Ráno, když probudí mě chlad,
divím se kde jsem to vlastně spal.
Než podaří se mi rozum probrat
tak musím si aspoň jednu dát.

Tak daleko na dno světa
dohnala mě láska, ať už jaká kol,
teď už je po naději veta,
jen hlásí se ke mě rozbitých sklenic spol.