Příběh o lásce

Pod přísným dohledem svých rodičů a chůvy
vešla v zahradu kde poletují můry.
Na chvilku se jim z očí ztratila
a mnoho štěstí zde pak zažila.

Našla lásku a s ním se pak smála,
bez zábran a bez strachu se pro tu lásku dala,
však pro rodiče měl ten květ chuť pelyňku,
a proto začali zavírat doma cérenku.

Tak začli se odvíjet dny černých chmur
a z touhy po štěstí se začal stavět důl.
Jeho tajnou chodbou vyšla z cely ven
a začla užívat všeho, co přines volný den.

To vše aniž rodiče poznali,
stala se matkou na vzdory,
všem co bránit chtěli citům její duše,
pak sdělila to rodičům s špetkou ironie a suše.

To zvedlo novou vlnu hněvu :
" Tak mladá a troufá si to k čemu ?
Pryč běž už nejsi naše dcera
a žij si jak bys chtěla ! "

Rodiče aniž tušili,
jí její velké přání splnili.
Sic čekaly jí těžké zítřky,
však láska promění je v hříčky.

Teď spolu šťastni jsou,
však chudoba je provází,
Oni však spolu jsou
a spolu čelí nesnází.

Pak přišla nemoc zlá
a jí na lůžko srazila.
Tu donutila ji ať krutou daň dá
a její děťátko jí zabila.

Ubohá dívka aniž matkou byla,
ztratila v sobě sílu žít.
Však hocha hodného ona měla,
ten jí pomohl mezi námi být.

On pomohl jí hledat kolem sebe,
vše pro co zaslouží si žít
a slovy: "Lásko já potřebuji Tebe ".
Říkal jí krůček po krůčku, proč život chtít.

Tak našla ona sobě práci,
čím pozvedla se z obtíží.
Tu smutek její tvář rychle ztrácí,
jak začíná žít s radostí.

Uplynul rok jak voda v řece,
ona nosí v sobě děťátko.
A chrání ho a taky sebe,
aby narodit se mohlo za krátko.

Tou dobou šlo vše stranou,
jen v jejich mysli byl nový živůtek.
Pod stráží obou prošel branou
zrození noví človíček.

Pro oba stal se symbolem lásky,
jež plála v jejich srdéčkách.
A vše jemu z té lásky dali,
na cestu po života cestičkách.

V jejich očích rostl ten hošík,
jak jarní tráva na louce.
A básník má veršů plný košík,
tak končí příběh o lásce.

Možná za čas až hošík povyroste
potká se znovu s básníkem.
A my jež chvíli vydržíme
sejdem se z novým příběhem.