Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

On na lehátku

12. 02. 2003

910

Autor

Gael

Poslouchal ji, ale myslel si svoje. Rukama si podpíral bradu. Tiskl si ruce k bradě pevně, aby zabránil objetí a následnému dojetí. Tak strašně rád by ji objal. Věděl, že na to už je pozdě. Moc pozdě. Dal by celou svoji sbírku nebo třeba jednu ledvinu, kdyby mohl vrátit čas. Aspoň o kousek. Tenkrát si myslel, že mu svět leží u nohou. Kdyby mu někdo řekl, že ten nepatrný okamžik změní celý jeho život, vysmál by se mu do ksichtu. Byl sobec, ale pro ni by udělal všechno. Teď ! Proč to ale neudělal dřív? Schoval si tvář do dlaní a přál si zůstat takhle skrytý napořád. Nešlo to. Její hlas k němu stále doléhal. Zase se mu to vybavilo. Měla samozřejmě pravdu, měl být zodpovědnější a měl s ní trávit víc času. Snažil se vybavit si její úsměv. Úsměv, který si chtěl zapamatovat na pořád. Ale bylo to jako držet v dlaních písek. Pomalu, zrníčko po zrníčku, nenápadně padá k zemi. Stejně pomalu a plíživě se mu vytrácel její obraz z paměti. Už mu zbývala jen ta imprese, kterou z ní vždycky měl. Byla jak ten leknín z Monetových obrazů. Jemná, krásná, dokonalá, někdy až kýčovitá. Stále na něj mluvila, ale teď už vnímal jen tón promlouvajícího hlasu. Měla hlas, který ho uklidňoval. Bohužel klid trval jen krátce. Vynaložil veškeré úsilí, aby ho neroztřásla vkrádající se vzpomínka. Nemohl tomu zabránit. Stále na sobě cítil její malé zaťaté pěstičky. Bušila do něj. Nebyla v tom síla, ale zoufalství. Nakonec ji museli odvést. Zůstal v pokoji sám a najednou mu to došlo. Zabil! On jí zabil dceru. Ta jediná věta se mu stále točila v hlavě. Svojí vlastní vinou ztratil to nejcennější, co měl. V hlavě se mu roztočil film prožité události. Jeli spolu v autě, jeli hodně rychle. Jeli tak rychle, jak byl zvyklý projíždět celým životem. Cestou tvořenou houkáním sanitky jel už jen on sám. Všude spousta hadiček a v mozku temno, vymeteno. Od téhle chvíle v tom jel. Vyskočil z neskutečné rychlosti života a přešel do šouravého kroku. Jeho život se vlekl a on se vlekl s ním. Odkýval jí to. Odkýval jí všechno co chtěla. Jeho čas vypršel. Musí vydržet do dalšího sezení. Už jen ta představa mu ježila chlupy a činila kůži husí. Rozhodl se, že on to zvládne. Zmrvil sice už hodně věcí, ale další ženu prostě zklamat nesmí. Smyslem jeho života se stala psychoterapie a jeho jedinou nadějí byla jeho terapeutka.

aRmida

13. 02. 2003

Dát tip

v poslední době se snažím jezdit pomalu... povídka se vyvíjí dobře, ale zdá se mi, že posledních asi tak 5 řádků to vede někam úplně jinam, kam bych to já rozhodně nedal... závěr je jaksi mravoučný a nabízí příliš jasné řešení... a ještě takové... divné...

Slunéčko

13. 02. 2003

Dát tip

Souhlasím s tím, že konec jaksi kazí dojem,neladí...Přidávám se i k některým spojením, která mě taky zatahala za uši..Ale! Nenudila jsem se a za některá velmi pěkná místa dávám tip...(jako naději a chuť k zdokonalování forem...):-))

Kandelabr

13. 02. 2003

Dát tip

opravdu, pár kousků mě zaujalo, ale dost často jsem se zadrhával a mračil na některá slovní spojení. Ten začátek je opravdu nejsilnější. Konec na mě působí bezradně...chtělo by to ještě brousit