Kouzlo okamžiku II.

…Když odcházela, řekla velmi tichým hlasem:zůstaň…

…Otočila se. Tehdy si nebyly ještě tak blízké…

…Možná to byla touha, co ji tenkrát tak ovládlo. Kráčela za snem…

…Její oči jiskřily. Jako by říkaly: Tenhle večer bude jen náš…

A pak už jen úsměv. A dva slova. Řekla je tiše. Zvláštním tónem hlasu. Skoro šeptem…

…Nemohla je v tom tichu neslyšet. Ona totiž řekla: chci tě a pak se k ní přiblížila na vzdálenost několika centimetrů…

Vnímala tu blízkost…

A cítila její dech…

Snad to byla ta omamná vůně, co ji tak vábilo v tom horkém letním šeru…

Bylo to silnější než čekala. To magický napětí. Ten pocit. To chtění…

…Ano, chtěla ji. Hrozně moc…

Noc byla krásná. Vlahá a jasná…

A ona už pak dělala jen to, co chtěla…

…A dělala to krásně…

…Věděly to jen ony dvě. Jak moc byla jejich…

…Proč jen nemůže být věčná?

…Ta chvíle vzácné samoty…

…Byla krásná. A nejen tehdy…Jako porcelánová panenka.

Byla milá. Byla něžná. A byla jen její. Její malá křehká víla…

…Měla v tu chvíli pocit, že nad ní má kouzelnou moc. Že je její andílek, který ji bude vždy chránit…

…Tak křehká, tak sladce bezbranná…

…V tom okamžiku věděla, že jí slíbí všechno…

…I modré z nebe…

…Už se neprobudila.

…Nebyl to sen, který pokaždé odletěl.

…Teď už ne…

…Protože teď byla tady…