Inzerát na papírové růže

          Rusé vlasy tvořily na polštáři podivně pekelnou svatozář a v ranním slunci v nich hrálo tisíc měděných hádků. Hádkové se proplétali v pravidelných pohybech, jak je dívčí dech odfukoval tam a zpět. Venku to zavanulo a závěs se odhrnul doširoka, hádkové se zaleskli ještě víc a z kuchyně se pode dveřmi vinulo ...if you´ll tolerate this, your children will be next.. Cigaretový kouř tvořil společně s hudbou hebkou zástěnu, za kterou se ještě schovával nový den a panu Miláčkovi se to líbilo.

          Co se mu méně líbilo byly rusé vlasy v jeho posteli. Respektive, vlasům se přímo obdivoval a chtělo se mu do nich zabořit ruce a potom i tvář. Nepříjemná byla ona faktická přítomnost rusých vlasů na jeho polštáři, na polštáři kde žádné vlasy být neměly, tím méně rusé a ještě tím méně dívčí.

Pan Miláček se obrátil v posteli na bok a podepřel si rukou tvář. Hlava ho bolela o trochu více než jak byl po ránu zvyklý a na jazyku měl povlak ne nepodobný tomu chřipkovému. Trochu se podivil tomu, že je v půl deváté ráno v posteli oblečen, ale rychle tu myšlenku odbyl. Cigaretový kouř, který ve vedlejší kuchyni vypouštěla jeho bytná paní Stoupová, se dotkl měděných hádků a nosu, který je pravidelně nadzdvihoval, a vlasy se pohnuly. Pan Miláček se v obraně před rusým pohledem nadzdvihl, ale vlasy se naštěstí nerozhrnuly a pokračovaly ve spánku.

          Jal se přemýšlet o původu dívky na svém polštáři. Věděl, že byl včera na pouti, a že tam byl vylákán přítelem, který nade vše miloval pocit žaludku třikrát převráceného naruby, kvůli nějakému závažnému problému. On to snad byl, kdo mu podloudně podstrčil měděné hádky do postele ? Nemohl - ne, opravdu si nemohl vzpomenout.

          Proud slunce se zachvěl, když paní Stoupová zaklepala na dveře. Pan Miláček se také zachvěl a připomněl se její sladký hlas, jak ho něžně a mateřsky upozorňuje "Žádné dámské návštěvy v domě, ano ?" Tenkrát zrovna vtahovala kouř a její bezedná ústa jaksi bezděčně obsahovala hrozbu toho okamžiku, kdy by se snad na její otázku někdy odpovědělo "ne".

          Panu Miláčkovi bylo jasno, průzračně jasno, že rusé vlasy nesmějí být vydány. Opatrně se překulil přes dívku, došel ke dveřím, stisknul si hrdlo a sípavým hlasem odříkal paní Stoupové, že je nemocen a že dnešní den zůstane v posteli. Skrz dveře zaslechl sice nepříliš spokojené zafunění, ale pak na svých vysokých pantoflích odklapala pryč.

          Pan Miláček si vzpomněl.

„Buď kamarád, Ivane, je to pro mě moc důležité !“

„Podívej, vždyť mě je zle i na autodromu ! A ty sis podal ten inzerát, tak do toho netahej mne, ano ?“

„No tak mě pochop, vždyť já už ji z dopisů znám, já se jí nebojím, už se i oslovujeme jako milenci, víš-  jen bych ji potřeboval jenom tak tajně obhlédnout... Máme i takové to heslo, kterým se poznáme -  "drahoušek" nebo tak nějak podobně.. Tak co, půjdeš ?“

„...no dobře. Ale jestli bude ošklivá, Rudo, mě z toho neviň...“

          Vrátil se k posteli a díval se na rusé vlasy. Ano, pouť - postávání u střelnice - cukrová vata - tisíce lidí zakopávajících o jeho nohy, desetitisíce řvoucích dětí. A co bylo dál ?

          Závěsem znovu pohnul vítr a zcuchal dívce vlasy na stranu. Panu Miláčkovi se sevřelo srdce úlevou - nebyla krásná. S krásnými ženami byla obvykle jen potíž a tahle-  Do krásy jí chybělo podivuhodně málo, a přece moc. O desítku pih méně, o jemnější bradu více.. Jako by se přírodě nejdříve podařilo vytvořit ji jako model k budoucí, ještě nestvořené dokonalosti. Otočila se ve spánku a odkopala peřinu, pod níž byla - jak pan Miláček tajně věděl - nahá. Respektive, měla lehounké letní šaty vyhrnuté stálým převalováním a pod nimi nic, a to nic pana Miláčka zastavilo, oslepilo, umlčelo a nechalo bezmocného jako motýla v síti.

          Byv stále ještě motýlem, omámeně se sklonil a přitisknul rty na smetanové stehno a potom i na druhé, obě ta krásná stehna se u kořene rozevřela a pan Miláček -ne, opravdu nemohl tam nepřitisknout rty také; dívka vzdychla a jen tak po paměti mu vjela prsty do vlasů a rozkošnicky škrábla, cigaretový kouř a hudba "..if you´ll tolerate this.." tvořila hebkou zástěnu dni, kterému se stále nechtělo nastat, paní Stoupová vedle v kuchyni něžně řinčela hrníčky, závěs pouštěl dovnitř měděné proudy slunce a pan Miláček se s dívkou - nutno to říci - miloval.

          Dlouhé minuty se jen tak pohupovali v neurčitosti rána, dívka mu líbala jen prst po druhém a on jí táhlými pohyby hladil tenoučkou jizvu nad kolenem. Škrábla se prý jako malá o drát na hřišti, jak se právě dozvěděl. Mědění hádci se mu uhnízdily na paži, drobně lechtaly a dívčin dech se znovu uklidnil do snového rytmu. Paní Stoupové vedle upadl hrníček a s řinkotem se rozletěl.

          Pan Miláček si vzpomněl.

".. máme schůzku u střelnice, postav se tam a dívej se po všech rusovláskách, které by se také tak jako rozhlížely. Až ji uvidíš, dáš mi znamení, já si ji prohlédnu a pak jí půjdu říct to heslo, jasné ?"

          Pouť -  postávání u střelnice - cukrová vata - tisíce lidí zakopávajících o jeho nohy, desetitisíce řvoucích dětí. - dívka se nonšalantně opírá vedle něho a podává mu ruku -a on ? ano, automaticky se jí představuje a potom sladký hlas "tak to musíme zapít, ne ?"

          Rusé vlasy mají svatozář jednoznačně pekelnou a rozvírají se v půli. Rty, které pan Miláček náhle dobře zná, říkají "Rudo, víš - vlastně jsem ráda, že tak nějak nejsi jako v těch dopisech", hebké paže ho opět stahují k sobě a pan Miláček je opět motýlem uvázlým v síti cukrové vaty. A nutno to říci -  líbí se mu to.

          Na stolku v hale řinčí telefon.