Večer u Ohně I.část

     Byla krásná noc. Hvězdy sice nesvítily a měsíc byl v novu. Přesto všichni co té noci zvedli hlavu k nebi, tvrdili že byla krásná. Měla zvláštní kouzlo, nutila přemýšlet a vzpomínat. Nutila oprášit vzpomínky v regálech paměti a znovu je všechny velmi pečlivě roztřídit, vyřadit ty prošlé a ty zbylé zase dobře uložit na ty správné police.
     Stejně jako ostatní na tom byl i On. Seděl u ohně, který se mu před malým okamžikem podařilo rozdělat a přemýšlel. Moc přemýšlel. Zvláštní na jeho přemýšlení bylo, že tak činil nahlas.

     „Jak se to vůbec stalo? Jak to, že jsem se do toho tak zapletl?“ Začal si ten muž mumlat pod neexistující vousy. „V Andúnii, to byl klid! V teple s knihami, pravidelná strava a bezpečí.“ Najednou se zarazil, zkroutil obličej do překvapené až šokované grimasy. „Do prdele, co to tady melu za voloviny!“

     Byla krásná noc. Muž se podezřívavě rozhlédl. Poškrábal se na holé bradě. Poposedl si a znovu se zahleděl na nebe. A začal vzpomínat.

     Jo, tak to začalo. Seděl jsem ve svém krásně vyřezávaném křesílku v hale svého nádherného domu v jedné z lepších čtvrtí Andúnie. Hřál jsem se u svého krbu a četl si ‘Trpaslickou filozofii’. Jo, pamatuji si to dobře, ještě teď se mi při té vzpomínce točí hlava z výparů, které dlouho neotevřené desky tohoto svazku obsahovaly. V tom někdo zabušil na dveře … jo, jo tak to bylo … někdo zabušil na domovní dveře. Byli to poslové Společenstva: Znal jsem je dobře. Oba jsem je sám do Společenstva dovedl.
     Přišli mě ‘požádat’ abych ‘pozval’ do Společenstva jednoho muže, taktéž žijícího v Andúnii. „Jmenuje se Marvik a je také filozof, budete si jistě rozumět.“ Když jsem se začal vytáčet že nemám čas, naznačili mi, s něžností kováře, že můj důchod je skoro vyčerpaný a potřebuje nějaký vklad: jinak prý jeho čerpání bude zastaveno.
Něco na tom, jak to říkali, znělo jako by mezi jednotlivá slova patřila další a mnohem důležitější, která však vyslovena nebyla. Tenkrát jsem si toho nevšiml a přijal jsem úkol.
Doprčic, proč!

     Byla krásná noc. Jelikož oheň pohasínal, přiložil muž několik dalších polen. Zamyšleně sledoval, jak oheň tančí na svém již podmaněném kousku dřeva a chystá se pozřít nové, nic netušící větve do svých žhavých útrob. Sledoval, jak oheň vystřeluje plamenné jazyky, které olizují nově příchozí. Muž se otřásl, promnul si oči, jako by chtěl zahnat škaredé obrazy, které mu před nimi vyvstaly. A znovu se zadíval na nebe.

     Bronzové klepadlo Marvikových dveří vydalo svůj nezaměnitelný zvuk. Za dveřmi bylo slyšet několik nadávek a rychlé provádění úklidových prací.
     Otevřel mi. „… Co si přejete?“ vyštěkl.
     „Přicházím s pozdravem Společenstva.“
     Jeho tvář zlil studený pot. Jenže to mi tenkrát uniklo. Unikl mi i zvláštní pohled, kterým sledoval pohár vína, který mi nabídl, když jsme si sedli v pracovně. Víno bylo nedobré, ale nechtěl jsem hostitele urazit a tak jsem zatnul zuby a víno vypil. Až později mi došlo, že to bylo nejhorší víno mého života, a málem i to poslední. Udělaly se mi mžitky před očima. Ani jsem si nevšiml, že zmizel, ale všiml jsem si, že při svém novém objevení měl v rukou Něco. To Něco měl být meč, ale autor asi v životě opravdový meč neviděl, jinak by totiž Něco nemohl vykovat.

- Zaútočil -

    Instinktivně jsem sáhl pro Bijce. Jenže mé instinkty byly staré a zblblé filozofií. Podle nich měla má ruka opsat oblouk nad ramena a vzít ze zad jednu polovinu té nádherné zbraně. Tou pak měla být vykryta Marvikova rána, zatímco má druhá ruka sejme ze zad druhou polovinu mého miláčka a zatímco se Marvik bude vzpamatovávat z mého dokonalého krytu, spojím obě poloviny a z bezpečné vzdálenosti mu utnu hlavu. Jak jednoduché! 
     Jenže nebylo. Během velmi krátké chvíle jsem si to uvědomil. Celý plán, za ta léta vžitý do posledňoučké buňky mého těla a mozku měl jedinou, leč osudovou vadu. Drakobijce totiž nebyl na mých zádech, ale už několikátým rokem visel v mém domě nad krbem.
     Kolem mého krku prosvištěla čepel Něčeho v útlých rukou Marvika. Jen díky jeho nešikovnosti a opravdu mizerné kvalitě té zbraně, (Kdybych toho kováře potkal, dal bych mu hubana) jsem unikl jisté smrti. Navíc špatně vyvážená zbraň odnesla slabé ruce mého nepřítele do krásné a dlouhé otočky o stodvacet stupňů ( Co jednoho hubana, vlepil bych mu francouzáka*) . To mi dalo tolik potřebný čas, abych potlačil své instinkty, zanadával si do blbců a zvířat velkých pitomých, zkusil alespoň trošku lépe zaostřit svůj zrak a popadnout nejbližší křeslo. 

(*Mělo by být řečeno, že na Lornu se samozřejmě tato činnost nejmenuje francouzák)

- Další útok – kryt křeslem -

     V ten den jsem pochopil spoustu věcí. Jednou z nich byl také důvod, proč se při hospodských rvačkách používají židle a ne křesla.

- Útok – únik a … pád -

     Další věcí, kterou jsem velmi rychle pochopil, byl fakt, že víno nebylo nedobré ale otrávené. Následovala další zajímavá odhalení, mezi jinými také to, že křeslo má ještě větší setrvačnost než Něco. A hned další: Otrávené víno má neblahý účinek na pokusy zvednout se ze země. A poslední odhalení, pro mě asi nejhorší, bylo odhalení mého těla, jelikož to Něco, bylo celkem ostré a během pádu mi rozpáralo oděv. To už byla poslední kapka mé hrdosti. Adrenalin s mohutným pokřikem vedl své soukmenovce na tažení mými žilami a mozkem a dal mi sílu k tomu strašlivému činu, který jsem vzápětí spáchal. Ano, je to příšerné, ale stalo se. Prchl jsem oknem … bohužel v druhém patře. Proč měl ten blbec pracovnu až v druhém patře?!
     Jo, byl to blbec a mizerný šermíř, ale bohužel ohnivé koule vrhal celkem přesně. Důkazem byla má spálené záda a vlasy (To si ten zmetek ještě odnese … moje vlasy!) Učinil jsem další strašlivý čin. Využil jsem kulturní vyspělosti vznešeného a nádherného města Andúnie a prchl do jeho stok. Pak se však generál Adrenalin stáhl v taktickém ústupu před novou ofenzivou admirála Jedu a já upadl do bezvědomí.

- To není konec , já to přežil –

     Maria Rauko to totiž má velmi zvláštní nemoc, smrt se ho totiž štítí a nemá ho ráda a tak se rozhodla, že si jej vezme až v okamžiku, kdy už nepůjde udělat nic jiného.