Nebylas babičkou Boženy Němcové... bylas moje

Milá babičko...

doufám, že Ti nevadí, že jsem Ti vybrala na parte tenhle Ortenův citát. Přišel mi tak bolestně výstižný, když jsi odešla den před začátkem jara. Přichází jaro - a nejsi...

Je v něm ale i naděje, útěcha - a ta je, bez ohledu na to, jestli věříme na posmrtný život či poslední soud, konejšivá a úlevná, jako když zjistíme, že naše oblíbená knížka, kterou jsme ztratili, už se zase brzy objeví na pultech knihkupectví. Budeme ji zase moci kdykoli otevřít...

Ne včerejškem, až dneškem, kdy jsme se to dozvěděli, jsi definitivně přešla z přítomnosti do minulosti. Teď teprve je jisté, že už se nikdy nevrátí naše adventní návštěvy kostelů s betlémy, že už nikdo nesepíše nekonečné příběhy o všech našich příbuzných tři generace nazpět a tři kolena do šířky, že už mi neušiješ ty večerní šaty z modré látky, které jsme spolu plánovaly. Moje maminka je teď sirotek. A Ty jsi možná sama, možná s dědou a možná všude kolem nás. Třeba ani nemůžeš slyšet či číst, co Ti tu píšu. Ale já to píšu té babičce, která žije v mých myšlenkách a v koutku mého srdce. A ta jistě slyší, ta existuje a existovat bude se mnou dál.

Milá babičko, tak už jsi jenom relikvií. Za pár dní budeš malou schránkou s popelem a jménem na smutečním oznámení.

Není to náhlé. Kousek toho, o čem jsem psala výš, odešel, když jsme pochopili, že už asi nikdy nebudeš mluvit, nebudeš psát. Jediný rozdíl je v tom, že teď je místo asi určitě. Přesto v naší společnosti toho na fyzické existenci závisí moc.

Chtěla jsem Ti poděkovat. Za to, že i když jsi za svého aktivního života neměla sílu zbavit se všeho, co se Ti jen trochu líbilo, čeho sis jen trochu vážila... navzdory tomu jsi nám teď alespoň nechala čas, abychom to mohli udělat my. Vím, že něčeho z toho, co jsme museli vyhodit, by Ti určitě bylo líto. Ale doufám - a teď nenacházím slovesný způsob a čas, jak to označit - že to všechno chápeš (nebo bys pochopila) a víš (nebo bys uznala), že to děláme kvůli jinému tvému přání - abychom nepřišli místo všech tvých sbírek o celý byt.

Jsme před vymalováním. Doufám, že se to podaří. Nejen kvůli sobě. Ten byt je mým dětstvím a maminčiným dospíváním a mládím.

Nevím, jestli jsi to tušila, jestli to byl osud či náhoda. Nejsem povolána soudit.

Jsem ráda, že už se netrápíš. To je snad jisté. A jelikož tady chybí epilog, dovolím si jiný citát z Ortena: Píši Vám, Karino, a nevím, zda jste živa...

Ale - jak praví kýčovité veršíky v nabídce pohřební služby - dokud neumřeme my, kteří si tě pamatujeme, v našich srdcích budeš žít dál. Jen už jako zamčená komnata, od níž nemáme klíč.