moře

Zdánlivě (zdánlivé,…) nekonečné moře, Splývající s modrou oblohou, Široce otevřené moře S neklidnou,třpytící se hladinou. Naslouchej síle větru Blíží se (tichá) bouře k nám A člověk v malé bílé loďce, Je v černé noci sám a sám. Zvedá se těžký vítr Drtící naší bílou loď Příliv mi říká:“pojď,jen pojď, Ponoř se do mé náruče nad proudem lidského vnímání, čeká tě nové svítání.“ „Slyšíš to hlasité blýskání?“ Na obloze tančí blesky s ohněm… Zpívající vítr nad troskou naší lodi, Více šeptajících hlásků plodí: „Vaše těla.,nechť jdou spát, nemají se čeho bát!“ „A co naše duše?“ „S posledním zábleskem na obloze, vznešené ať oddají se touze, touze po volném životě…“ Nebe přikrývá moře sametovým rouchem… A tak tam v dáli v širém oceánu Kde moře dotýká se hvězd Stín mé duše proniká zkrz bránu, Bránu nekonečných možností a (nových) cest. Mé vzdálené tělo Pálí mořské duše sen, Je z něho životchovající voda, V noci spící přece, Teď však s dalším ránem Probouzí se v nový den…

---