Jepice

"Tenhle život,to je štvanice,"

posteskla si vylíhlá jepice.

"Za jeden den se stihnout narodit,

chcípnout,rozmnožit a párkrát marodit.

Závidím vám život člověčí,

ten jepičí mi příliš nesvědčí."

než tuhle větu drobný hmyz dořekl,

kus jeho mládí mezitím utekl.

"Víš,jepice,to je relativní,

pravda,my lidé jsme trochu divní,

nemůžem za to,jsme prostě jinačí,

nám jeden život na všechno nestačí.

Půlku se ho protrápíme,

a než potom pochopíme,

že nikdo z nás nechce být sám,

naše bytí je ten tam.

Ty  vlastně můžeš mluvit o klice...",

ta slova  už neslyšela jepice,

hmyzí tělíčko leželo v prachu,

bylo po smrti,bez bolesti,beze strachu.

"Tak  už  se nedozvíš,stvoření cynický,

jak je náš život veskrze tragický,"

nemocen já zakašlal od plic,

rozvýřil hromádku spadaných jepic.

Kolem mé hlavy prosvištěla kometa,

která se přilétla podívat do světa.

"Ach lidé přešťastní,vy neznáte nudu...!",

a než to dořekla,já už byl v čudu.