Návrat domů

Šel jsi po tmavé hladině a všechny vteřiny byly slité do rozbouřeného nečasu. Plakal jsi... a každá kapka byla kouskem deště, jenž neustal, dokud si obraz neustlal slovem, na něž pak ulehl a snil ho do tebe bdělý. Jako by pak ale voda nebyla vodou, jen co ses zastavil, a začal ji počítat...; jako by už slza nebyla slzou, od chvíle, kdy se tebou zrozený výkřik strachu proměnil v bolest nepřetržitě umírajícího.

Odtud jsi běžel závod s počatými bratry, teprve čekajícími své zrození, a nemohl žádného z nich předběhnout, aniž by se neprolomila voda a nenatekla týlem do tvé hlavy; a ty bys pak byl rybou se srostlými žábrami a tvá ústa sítí, do níž bys chytal svůj tvar, tvar menší než oko obrácené proti vnějšímu obrazu, vyvedenému v barvě tvých těkavých duhovek.

Zvolnil jsi, a nízké mraky se protrhly. Po poslední kapce sjel blesk ve tvaru otazníku. Otáčení kolem vlastní osy tě odstředilo, a ztratil jsi pojem všech směrů. Východ a západ se slil do barvy tvé krve a žilami začalo proudit organické světlo, jež osvětlilo tvůj návrat domů.