Normální den na frontě života

Šel jsem navštívit svého kamaráda Pavla. V hlavě dokonale prázdno po shlédnutí včerejšího projevu jednoho politika. Těch lží, polopravd a jinejch keců, ze kterých se rozumnému člověku chce blít. Zase si jeden snaživý mraveneček cestou bůhvíjakých nechutností pomohl ke kariéře. Ulice relativně prázdná, tichá, jak se sluší na vedlejší ulici v době lehce odpolední.

Nade mnou letí dvě vrány, táhnou na sever. Těmhle asi nefunguje termostat. Už dva týdny je dost teplo. Na rohu téhle a hlavní ulice stojí slepý muž, který vybírá peníze na stavbu centra pro zrakově postižené. Lidé mu do pytlíku házejí víčka od lahví a listí. Dva výrostci mu ho chtějí ukrást, ale když zjistí, že můžou maximálně odpovědět na soutěž o štěně piva, vrací mu ho zpět a dávají mu první opravdové peníze toho dne. Ještě než zahnu, vídím,jak z jedné hospody vyhazují jakéhosi Araba.

Hned za rohem vidím cestáře, jak se hádá s jakýmsi důstojně vyhlížejícím mužem. Z jejich rozhovoru mi dochází, že ten muž z důvodů mě neznámých přetáhl cestáře přes hlavu deštníkem a ten mu na nohu vylil trochu asfaltu.  Téď se hádají, kdo z nich komu zaplatí a kdo je agresivní svině. Přecházím přes cestu a málem do mě naráží jakási řidička, dost zavání alkoholem. Vykládá mi, že jí právě umřel její třicetiletý manžel na infarkt. Brečí a vypadá to, že chce obejmout. Beze slova odcházím. Vedle mě jdou dvě sestry-dvojčata, hádají se o jednoho geniálního, božího, nádherného a prachatého borce, který má sice radši Janu, ale častěji si to rozdává s Martinou. Navzájem se nazývají kurvou, začnou se mlátit, ale ihned srážejí omylem z kola jakéhosi chlapa, působícího lehce dementní dojmem. V obličeji 10 vpichů, na hrudi pravděpodobně motto: "Nejdřív smočit, potom milovat (možná) :-)". Kolem krku zlatý řetěz a na hlavě čepice působící dojmem síťovky. Obě holky se přestávají rvát a vrhájí se k cyklistovi.

"Fonzy, my nerady, my tě neviděly. Miláčku, co pro tebe můžeme udělat, abys nám odpustil. Obě s tebou do pelechu. Tak jo, jdeme."

Jdu dál, zuby mi samovolně začínají skřípat, písek moje kanady drtí víc než předtím, Vytahuju ruce z kapes a mnu si je. Z billboardu na mě vykoukl nějakej hňup, kterej propaguje jakejsi vysavač, bez kterýho vaše domácnost nebude, ale opravdu nebude šťastná.

Vlezu do parčíku. Cesta k Pavlovi je tudy kratší a navíc aspoň nikoho nepotkám. Kolem samý až podezřele smrdící keře. Z jednoho z nich najednou vyskočil houmles a vrazil do mě. Takže je aspoň jasný, proč ty keře smrděly.

"Co sem kurva lezeš, ty debile, tohle je můj dům!"

"Jak to sakra myslíš, tvůj dům? Tohle je posranej veřejnej park a může sem každej."

"Ty parchante jeden. Takový hovada by měli každej den řezat, aby si uvědomili, že se nemaj´ povyšovat nad takový cudáky jako já, jenom proto, že měli smůlu. Víš vůbec, jak jsem se sem dostal? Já nejsem žádnej šmejd."

"Ale seš, šmejde."

Vzal jsem jedno prkno z lavičky, který leželo kousek ode mě a dřív, než zareagoval, přetáhl jsem ho párkrát po hlavě, než přestal volat o pomoc. Pak už jen tiše krvácel a z obličeje se mu vytrácela barva. Než jsem došel k Pavlovu domu, zaslechl jsem, jak někdo začal křičet, ať někdo zavolá sanitku. Někdo mu odpověděl, že to už je jenom plítvání časem záchranné služby.

Došel jsem jsem k cíli. Zazvonil jsem smluveným způsobem, třikrát, jednou, třikrát, a Pavel mě pustil dovnitř.

"Tak co, chlape, něco zajímavýho od včerejší pařby."

"Ale hovno, svět je opruz, jako každej den. Jdem chlastat, ne, Pavle?"