Mozaika

Snažím se vybavit si ty příjemné chvíle a složit si z nich pestrou mozaiku svého života. Čím víc se vzdaluji chvílím minulým, tím marněji si dávám dohromady ty povznášející chvilky naprosté blaženosti, které se ztratily tak rychle jako pára nad hrncem.

Jak těžké je zbavit se pošetilé myšlenky, že jsem byla ta jediná, která ti šla vstříc… V těch chvílích vzájemné, láskyplné oddanosti jsem věděla, že bych se mohla takhle vysoko v oblacích vznášet pořád. Proč mi osud tohle štěstí nedopřál? Čím jsem se provinila, že mi byl dán jen zlomek té dech beroucí slasti?! A kam mám vykřičet tu bezbrannou zoufalost a sklíčenost, co mi stahuje hrdlo?

Do stavu naprostého šílenství mě dovádí představa, že jsem se nechala jen tak pro nic za nic strhnout do víru nekontrolovatelného bláznovství a nemyslela na to, co by mohlo nastat. Pocit vnitřního naplnění snad vyšuměl s bouchnutím vchodových dveří a vykročením vstříc velkoměstu, kde se každý stará jen sám o sebe. Ve skutečnosti chvíle rozčarování přišla o něco později jako by s pocitem marnosti nad nedosněným a nedožitým snem.

Studené zapískání výpravčího na nádraží udávající povel k odjezdu vlaku udělalo tečku za nezdařenou etapou křehkého citu, co trval tak krátce a kterému nebylo dopřáno uzrát v podmínkách, ze kterých byl vytrhnut.