Lék na zapomnění

A pak ji políbil. Musela se otočit, aby to neviděla. Ale vedle sebe cítila jejich dotyky. Měla pocit, že co nevidět jí vykrvácí srdce a zbyde z něj jenom splasklá tkáň. Radši listovala Markétinou žákovskou, jako že jí strašně moc zajímá co dostala z diktátu, který psali před třemi měsíci. Pousmála se. Je to tak absurdní. A tak začala hledat něco, co by jí pomohlo zapomenout. Proč je to k sakru tak těžké.

Nadávala si že je slaboch a ve velkých modrých očích se jí třpytily slzy. Jedna se prodrala ven a už stékala pomalu, pomalinku dolů, směrem k pihatému nosu. Popotáhla a utřela tu slzu rukou. Přece nebude plakat!Vzdychla a na její tvářičce se objevila druhá, třetí, čtvrtá...

Dávno zapomněla svůj smích. Už znala jen ty smutné modré oči a svou bledou pleť, žalem skoro průsvitnou.

Chtěla najít lék na zapomnění. Ale asi si spíš zajde na solárko.