Klíče

Když jsem byl mladý, měl jsem v životě štěstí. Dostávalo se mi ho myslím až moc a tak jsem si ho nikdy nevážil. Nevážil jsem si ani těch, kteří mi ho poskytovali. Nic mě nezajímalo a vše mi bylo jedno. Nikdy jsem se nechtěl nad ničím zastavit a popřemýšlet, proč tomu tak je. To bylo ale dřív, teď mám času na přemýšlení dostatek…

Je tomu tak 5 let, co jsem ještě řádil s partou „správných“ kamarádů. Už si to moc přesně nepamatuji, hodně jsme toho tehdy vypili. Jednou jsme šli po náměstí a zase hledali nejbližší hospodu, když tu před námi byl kluk na „vozejku“. Mohlo mu být tak jako tehdy nám, možná o něco mladší. Viděli jsme ho, jak se marně ohýbá pro klíče, které mu asi spadly na zem. Přišli jsme k němu a Libor, můj nejlepší kamarád, ty klíče vzal a hodil je o kus dál. My tam jen tak stáli a smáli se, proč ne, když to nebyl náš problém. Kluk si nás prohlédl a se smutkem na tváři se vydal pro klíče. Jestli je nakonec zvedl nebo ne, to už jsme se nedozvěděli. Seděli jsme u pěkně vychlazeného „pivka“ a ještě se smáli tomu „vadnému“ klukovi. Po několika dnech jsme se celá parta rozhodli, že vyrazíme za zábavou do většího města v okolí, protože tady už jsme to znali jako svoje boty. Jenže tehdy jsme nedomysleli to, že cestu zpátky nepůjdeme po čtyřech, ale musíme jet domů autem. A tak po vzrušující noci jsme nasedli do auta. Já na místě spolujezdce, kluci vzadu a kamarád Libor řídil. Vůbec nám nevadilo, že máme v sobě každý nejmíň 8 piv a k tomu pár panáků vodky a vyrazili jsme domů. Ani nevím, jak jsem se tehdy dokázal připoutat, ještě dodnes si to nedokážu vysvětlit… Ano, tušíte správně, měli jsme dopravní nehodu. Libor na místě zemřel, já vyvázl s vážnými zraněními a kluci vzadu měli štěstí – otřes mozku, pár zlomenin a trochu lehčích škrábanců. Aspoň takhle jsem se to dozvěděl od doktora, který mě tehdy ošetřoval. Kluky jsem od té doby nikdy neviděl a asi už neuvidím… Doktor mi oznámil, že jsem utrpěl vážné poranění páteře a už nebudu moci chodit.

Tehdy bych nikdy neuvěřil tomu, že zrovna mě by mohlo v životě potkat to, že já teď pocítím výsměch, lítostné či opovržlivé pohledy od ostatních, jako dříve snášeli postižení lidé ode mne. Že i mně jednou bude dělat obrovský problém zvednout spadené klíče ze země… Možná za to vše mohla moje lhostejnost a sobectví. Myslel jsem až moc na sebe a vymstilo se mi to. I když nevím, jestli slovo msta je vhodné a odpovídající, snad to bylo i moje vysvobození… Nejvíce je mi ale líto těch lidí, kterým podobné neštěstí zavinili a zaviní lidé, jako jsem byl dříve já a moji „věrní“ kamarádi.