Hovno s rejží

Jedné letní noci Sláva s Milanem rozpůlili malý čtvereček papíru a od té doby se jejich vnitřní vesmíry zhroutily, aby se mohly znovu vystavět. Jinak.

V Milanovi ta noc odpálila náboj živočišnosti a zároveň ho zbavila všech zábran. Často může náhodný chodec vidět jít po ulici muže, jemuž z poklopce visí bimbající penis, kolegové od ponku uvykli pohledu na Milanovu řiť, jíž si – schválně vystrčenu na ně – protahuje ocelovým kartáčem, dívky zase láká na sbírku svých plynů, nastřádaných v utěsněných lahvičkách, a s radostí jim dává přičichnout své “vůně”.

Sláva přeměnu, kterou prošel, nechává víceméně za zavřenými dveřmi svého bytu. Nezměnil ani tak své chování, jako spíš jídelníček.

Snad to nebylo to ráno, kdy se probudil po oné noci, možná to nepřišlo ještě ani v poledne – k obědu, ale v jeden moment Sláva pocítil chuť, nezvykle gurmánskou, chuť na vybranou specialitu, chuť na výkaly. Ten pocit neměl jen na jazyku, ale jak by se dalo čekat, byl provázen jemným šimráním v rozkroku. Zmaten svými pocity, neschopen ovládnout je, hnán nezkrotnou touhou, vědom si svého mládí a naprosto legitimní možnosti užívat si života, rozhodl se, že dá svému tělu co žádá.

Tou rajskou hudbou co zažene hlad po krásnu jeho srdce, mu bude symfonie jíž sám vdechne život, symfonie not jeho já, symfonie sraček.

Na ten večer čekal dlouhých dvaadvacet let. Rozžehl svíce, oblékl sváteční šat, a do kastrólu dal již předem připravený kousek ranní stolice. Spolu s předvařenou rýží “strýčka Bena” začal vše vařit na mírném ohni. Bytem se rozlil smrad – a kdyby byly vánoce, Sláva by si jistě zanotoval “…tiše a ochotně hovno na plotně voní…” – jež mu okamžitě navodil pro něj nevídaně pevnou erekci. Ovládl se a obřadně dovařil své netradiční rizoto.

Sváteční servis čekal připraven na čistě prostřeném stole, plamen svíček ozařoval Slávovu vzrušením zkřivenou tvář. K tmavým masům se hodí kvalitní červená vína a Sláva nezapomněl ani na lahodný nápoj, kterým by požitek z večeře umocnil. Nemusel dlouho přemýšlet, co by se k jeho jídlu hodilo nejvíc. Namočil do plna láhev a odlil do křišťálové sklenice (přesto, že by asi stylovější byla zkumavka). Jistě ten večer nezůstane u jedné.

Před tím, než se pustil do hlavního – a jediného, i tak to bylo až moc - chodu, dal si doušek nažloutlé tekutiny. Chvíli ji válel na jazyku, nasával štiplavý odér, znalecky pokyvoval hlavou a pak si pro sebe řekl: “Ta píše”. Snad mohl pozvat Marii, pomyslel si, jistě by ji imponoval muž, který sám připraví večeři a podává ji při svíčkách u okna s výhledem na impozantní radniční věž svítící nocí. Zahnal romantické myšlenky, aby nevystydlo jeho dílo a pustil se do něj. Marii pozve jindy.