Ranč v údolí

Podzimní slunce dávno zapadlo nad Milošovým rančem a praskající větývky v dohasínajícím ohni pomalu ztrácely zlatavě žhnoucí barvu. Temné siluety několika postav v tichosti zmizely uvnitř nevelkého stavení. Zaklapnutí dveří a už jen šedavý dým stoupající z ohniště doprovodily skupinku do pokojů, kde se zanedlouho uchýlí ke spánku.

            Čísi zkroucená noha nakopla Míru i Ladanu, schoulené v živý propletenec. Míra slabě zasténal, zasažen v slabiny, a Ladana pootevřela oči. Ve tmě se teď blýskla čtyři bělma a ozval znovu hlučný mlaskot. Nevycházel ovšem z  doširoka otevřených úst, zahalených oparem chmeloviny, ale cesty toho zvuku ústily jen v jedinou. Spojnice těl Míry a Ladany byly strůjci těch tónů. „Míro“ vyhekla slabě Ladana a Míra už stejně neslyšel, ač v kobce bylo  ticho, a to vyheknutí nebylo tím jediným, co se z udýchané Ladany ozvalo a byl-li by tam byl s nimi nestranný pozorovatel – jinak také voyeur – mohl snad jen citovat slova básníka: „Ten svět je tak trapný bože, jako uprdnutí do soulože“.

            Slunce pomalu vycházelo nad rančem „The Otchkins“ a Miloš - jako správný domácí - vstal první a otevřel všechny okenice, aby propustil životadárné paprsky světla ke svým hostům. A je ráno. A je vaše, Míro... Ladano...