Měla být poslední

Bylo 12. září. Jedno z nádherných zářijových odpolední. Slunce ještě zářilo, ale stíny už nebyly tak ostré. Ella ležela na lehátku na terase svého bytu a poslouchala desku Franka Sinatry. Právě končila jedna píseň a gramofon na pár okamžiků ztichl. Najednou nebylo slyšet nic jiného než hukot moře. Moře svým šumem přebilo i hlasy z ulice. Oceán tím dával najevo svou převahu, kterou vládne.

Slunce začalo svítit pod poměrně ostrým úhlem a Ellu napadlo, že by se mohla jít projít po pláži. K moři, které bere, ale i dává. Gramofon začal hrát další píseň. I want dance Madame with you … Ella zvedla z desky jehlu. Obula si černé vietnamky, na hlavu si vzala široký klobouk a opustila svůj byt. Nejdříve prošla po hlavní ulici a pak zabočila do jedné úzké boční uličky. Byla liduprázdná. Jediného živého tvora, kterého zde potkala bylo zatoulané kotě. Malé mourovaté koťátko. Těch je všude kolem hodně.

Už stačí jenom seběhnout schody obklopené kvetoucími klemátisy, a už bude na pláži. Vždy ji milovala, ale poslední tři roky má vždy mrazivý pocit, když pomalu schází po schodech. Je to samota a prázdno. Konečně už zahlédla konec schodiště. Konečně poslední schod. Konečně se její chodidla se dotkla písku. Musela se rozběhnout. Písek ji nesnesitelně pálil do nohou. Náhle pod nohama ucítila studený jemňoučký píseček. Stála tam a nechala si kotníky omývat chladivou slanou vodou. Na pláži nebyl nikdo kromě pár bělostných albatrosů. Ti tu bývají vždy. I v plné sezóně je tu můžete potkávat bloudící mezi davy návštěvníků.

Najednou jí proud vody přinesl k nohám mušli. Měla zářivě zelenou barvu. Chtěla ji vyndat z vody, ale přiběhla další vlna, která svým nárazem mušli zlomila. “Škoda. Byla nádherná”, pomyslela si. Chtěla si ji vzít. Z každé procházky po pláži si nosila mušle. Chtěla si vzít i tuhle. “Měla být poslední, ale asi nějaká vyšší moc nechce, aby mi ještě nějaká přibyla”, napadlo ji. Pak si na chvíli sedla a začala si jen tak kreslit prstem do písku. Pak začala psát různá slova, která ji vytanula na mysl ze vzpomínek. TRAPP, REGN, PENN …

Pomalu se začínal zvedat vítr. Ella si musela přidržet klobouk, aby jí ho vítr neodnesl. Slunce pomalu klesalo za obzor a Elle začínalo být chladno. Když opustila pláž, zbylo tam jen těch pár slov. Ten večer se po nich proběhlo pár toulavých psů a zbytek smyl příliv. Jediné, co z tohoto večera zbylo, byly střípky zelené mušle kdesi na dně moře a další vzpomínka.