Asi Očistec

    Rozhodla se  překonat spolucestující, rudé natěšené výrazy do lesa, stékající kapičky, které měla chutě setřít, a huňaté pejsky. Košile, puntikatý šátky. S úsměvem skončila v maskovaném stisku pána s kloboukem a šňůrkou pod krkem zabržděnou teď na jeho ohryzku, která se ještě před chvílí houpala lehce mimo rytmus pražců. Nebo spojů mezi kolejema, možná to se rovná pražce. Vzduch tam vypadal podobně, jako když se díváte skrz zapálenej kahan nebo plynovej vařič. A za cinkotu hliníkových mističek vstoupila do černý louže. Trochu sychravo. Někdy to tady tak je. Jako jinde. Ach. Nebyla moc teple oblečená, aby, když ho náhodou potká, jakoby mimochodem vypadala krásně.

Kajetáne! (ne moc naléhavě): Odjela jsem z Nymburka. Vrátí se mi to.

Možná ne, ale spíš jo.

Ujela… aby s ním nemusela zase na akci, z který by nic neměla. Tušila, že čeká na její reakci. (Já jsem věděl hned, že to pro tebe bude out. Chtěl bych ti ale poděkovat a popřát dobrou noc. P.S. Jsi nadprůměrná.) ……si spravit chuť.

   Nezmýlila se, přišlo to brzo. Takovejch stopadesát, snad  i víc, a poměrně dobře lokalizovatelný tlak vlevo. Dopoledne, obklopená čirým podzimním obrazem, stačila už jenom pateticky rozkopávat hroudy listí u altánu. „Je lepší se nechat občas dobít pianistou s matematicky vyřešeným prstokladem v hlavě nebo zůstat sama, než masochisticky jít na místo, kde ti statický milenec* naposledy strčil ruku do kapsy “. Doufala, že na návodech nezáleží a pak se rozhodla: vystaví se bolesti, až to pokřupe.

 V zahradě voněla nějaká suchá směs, nálada, co vám hlavu na obranu automaticky sklopí. A i tak z toho vlajou vlasy k východu, na znamení, že tohle asi nebude moc v klidu.

„Dobrý den.... Aha. Máte otevřeno?“

Zvolna se dva z nich na sebe podívali, jakože myslej, že otevřeno nemaj, ale ještě si dovolej chvilku do rozhodnutí.

„No, my budem dneska….,my stěhuje….“

„Tak ahoj.“ By utekla.

„Ale čaj ti uděláme. Už je vlastně hotovej, několikrát přelitej.“

Bude to bolet zase dvě hodiny. Až do paže dvě hodiny.

Všechny podráždily prašný částečky v krku a pak všude dole, spolknout a vdechnout, jak nad kamenem vyklepal obdélníkovej koberec, aby si mohla docela ušlechtile sednout. Bylo jí to trošku trapný.  A k tomu podvědomě přidala, že si chodidla narovnala špičkama k sobě, protože to je roztomilý. Netrefila se. Nikoho to nezajímalo. Pořád se násilně přesvědčovala, že je vyrovnaná a jistá. Že jí to taky nezajímá.

„Tak jo. Ale já to moc neumim.“

„Natáhneš to a pak chvilku držíš. Ale lepší je vo tom moc nepřemejšlet.“

„Hm. Asi dobrý. Kam až ?“

„K držátku“...

„Nevidělas Matouše?“

„Šel takhle někam za roh, myslim.“

„Aha. Na záchod.“

Matouš se mihnul za oknem se zavařovací sklenicí v ruce, bylo v ní spálený koření a mlíko.

Pak už měla jenom tři dny mizející píchání v patách. 

----------

* celou věčnost mu útočná romantika naschvál bránila dotknout se její kůže; někdy mu za to v duchu dávala docela kapky - chtěla jeho tenký portrét připíchnout na zeď jen jedním špendlíkem, aby brzo a potupně spadnul. včas si ale uvědomila, že by pak musela jít a zvednout ho.