Balada o HR

Ztratil jsem ideál. Svůj poslední. Přežíval se mnou jako věrný přítel až do mých devatenácti let. O všechny ostatní už mě svět připravil.

Už je mi jasné, že svět není prodchnut spravedlností, a i když já se spravedlivý snažím být, neočekávám takové jednání od ostatních. Pochopil jsem, že svět je sice plný objektivních skutečností, ale pouze s jejich pomocí mu nikdy neporozumím. Časem jsem se dopracoval k tomu, že jsem pochopil rčení „účel světí prostředky“, i když s ním ne zcela souhlasím, a že dobré úmysly mohou vést i k jiným než dobrým koncům. A tak bych mohl pokračovat donekonečna.

            Zbyl mi už jen ten jediný.   Hýčkal jsem ho, byl mi téměř vším. Věděl jsem, že život bez ideálů pro mě nebude mít smysl. Byl to ideál těžko definovatelný a ve své podstatě nepříliš významný či vznosný. Jeho částečné vyjádření slovy jsem našel až u Aristotela: „Krása člověka je spojením krásy těla i krásy ducha“. Není to úplně ono, ale podstatu to vystihuje. Aby mohl být pravým ideálem, potřeboval ovšem nějaké vyjádření v reálném světě. Dlouho jsem ovšem hledal marně. Žádná žena (snad mi odpustíte, že jsem hledal pouze mezi nimi) nebyla vhodná. Vždy to bylo buď anebo.

Až pak… Všimnul jsem si dívky z vedlejší třídy a věděl jsem (spíše chtěl jsem vědět), že je to ona.že jsem si jí nikdy nevšiml. Znal jsem ji už kolik let a nikdy ji nepoznal. Její oči dávali nový význam pojmům hluboký a temný. Pohled do nich mě přiváděl do těžko popsatelného stavu spojujícího hlubokou depresi s extází. Tvář jako by v sobě spojovala to nejlepší to nejlepší všech tří lidských rodin s pletí barvy váz krále Mida. Z ní stoupal nosík jako ostrůvek přinášející duševní rovnováhu uprostřed oceánu rozkoše. Její rty … ó Bože … při pohledu na ně jsem ztrácel slova a toho se budu držet i teď. Vlasy měla barvy takové, že černá noci daleko od civilizace by se musela za sebe stydět a nazvat se dnem, byly vodopád náhle ukončený střihem Kukulínovým. Na její postavu by Shakespeare napsal sonet, tak krásný, že Romeo i s Julií by bledly závistí. Já bohužel poetou nejsem a tak jsem pouze nechával hlavou překotně ubíhat myšlenky, které ve mně asociovala a které mi byly dražší života.

Zkrátka ztělesnění Venuše tak, jak jsem si ji představoval. Skrývá se však uvnitř Pallas Athéna? Tak jsem ji zbožňoval, že při kontaktu s ní jsem ztrácel řeč. Sem tam jsem se přece jen k něčemu přemohl, a tak jsem zjistil, že na rozdíl od téměř všech ostatních, co jsem znal, také radši mlčela, než aby dávala své myšlenky na odiv. V touze po dosažení ideálu jsem si vymyslel a použil pravidlo nepřímé úměry hovornosti a duševna. Časem jsem na to zapomněl a z ní se stal můj Ideál. Stačilo mi ji jen občas spatřit a občas prohodit nějakou větu a byl jsem šťastný.

Utekl nějaký ten měsíc, snad i rok, a nachýlil se konec mého středoškolského studia. Nadešel stužkovací ples. Akce, kterou jsem plánoval úspěšně přetrpět „bez ztráty kytičky“ díky Její přítomnosti, snad i jednomu tanci s Ní. Proběhl nástup, dostal jsem svou stužku se sentimentálním a nepoužitelným mottem, připil jsem si se spolumaturanty.

Odcházel jsem na místnost ryze nespolečenskou, když jsem z její dámské kolegyně zaslechl Pláč. Copak je jí? Co se asi stalo? Někdo jí ublížil nebo na ní dolehla deprese z bezvýchodnosti lidské existence? Uslyšel jsem hlas její kamarádky: „Nebreč, to víš, že jsi tady nejkrásnější. Jak si vůbec můžeš myslet, že by ta fiflena mohla být hezčí?“

Na záchd se mi najednou nechtělo. Šel jsem za spolužáky, kteří v baru zapíjeli konec čehosi nebo začátek něčeho, co já vím. Připojil jsem se, dohnal a předehnal je. Pak jsem si vlezl na záchod a zvracel. Každým dalším kolem mi bylo líp, ale tak nějak jinak než mi bylo dřív. Šel jsem radši spát.