La Primavera

?Je mi dobře.?

Dívka mu pevněji stiskla ruku.

?Co kdybychom se na chvíli posadili. Odtud je hezky vidět na vodu a na měsíc.?

Usedli do trávy mezi stromy, ruku v ruce, bok po boku hleděli na zapadající bílý měsíc, na jeho odraz na klidné hladině rybníka, který vypadal jako řeka. Byli docela sami.

?Bojím se promluvit, abych neporušil to nádherné ticho. Hlas mi zní cize a nepřátelsky na tomto klidném místě.?

?Máš hezký hlas. Ráda tě poslouchám.?

?Ty máš hezký hlas. Můj je hrubý a nemelodický. Tvůj zpívá.?

Usmála se. Položila mu hlavu na rameno. ?Povídej mi něco.?

?Hm. Ale co? Nic, co mě napadá se sem nehodí.?

?Povídej cokoliv. Chci tě poslouchat.?

Zamyslel se a v očích se mu zatřpytil nápad. ?Povím ti smutný příběh o jedné churavé víle.? Začal pomalu a zlehka, aby mohl promýšlet další slova.

?Je to smutný příběh o víle, která nebyla stejná jako její sestry. Zatímco její sestřičky tančily na palouku, byli vysoké a krásné, elegantní a vzdušné, vláčné a svěží, ona byla malá a chudá, netančila lehce jako ony, nebyla vůbec šťastná. Celé noci chodila kolem paloučku a topila se ve své chudobě a malosti, celé noci strávila hledáním důvodu - proč jen není stejná jako ostatní víly.?

Odmlčel se. Uvnitř věděl, jak bude pokračovat, ale slova mu nepřicházela do úst. Seděli ve svahu, který se zvadal z hladiny rybníka ? řeky, měsíc byl téměř na jejich úrovni, chybělo málo a schoval by se za vršky stromů na protějším břehu. Lehnul si a pevně ji objal.

?Pokračuj,? zaprosila.

?Proč jen není stejná jako ostatní víly. Jedné noci v lese potkala bloumajícího mladíka. Vypadal smutně a zklamaně. Odešel ze zábavy, která v místní vesnici vrcholila velikým ohněm. Byl sám a o víle nevěděl. Ale ona jej viděla dobře a na první pohled se zamilovala do jeho smutných očí a klidného tlukotu srdce. Sledovala ho celou noc a málem se zapomněla schovat před ranním sluncem. Další noc již tančila společně se sestrami. Byla vysoká a krásná, elegantní a vzdušná, vláčná a svěží, byla šťastná.?

Hluboce se nadechl vlahého vzduchu prosyceného vůní ryb a rákosu a také něčeho, co nemohl pojmenovat.

?To není smutné,? řekla po chvíli zklamaně.

?To taky ještě není konec. Ta víla teď byla stejně zamilovaná jako její sestry. Čas po čase svého chlapce zahlédla v lese a toužila po něm stále více a více. Rozhodla se, že chce být jen s ním. Sestry jí to rozmlouvaly. Nemůže být s ním, on žije ve dne a ona jen v noci, slunce ji zabije, jestli za ním půjde. Ale ona se již rozhodla. Přesně rok poté, co jej poznala zase přišel do lesa. Ukázal se později než minule, bylo už po zábavě a on nebyl ani tak smutný, jako spíše hluboce zamyšlený. Celou noc prochodil jehličím, jen on a les a víla, o které stále nevěděl. Když se s prvními slunečními paprsky odebral k domovu, šla za ním. Když vystoupila ze stínu lesa, plně ji zasáhl sluneční svit až se otřásla, ale nezemřela, pokračovala dál až k posteli, do které chlapec ulehl. Dívala se jak spí a když myslela, že už neunese nápor slunečních paprsků, ulehla k němu a zavřela oči. Přála si s ním zůstat po celý život.?

Hladil ji po vlasech a ona spokojeně oddechovala.

?Odpoledne se mladík probudil se zvláštním pocitem. Musel se smát a nebylo to sluncem, které mu svítilo přímo do obličeje. Umyl se vodou ze studny, vzal si čisté šaty a vyšel na náves. Na lavičce tam seděla dívka, se kterou si předešlý večer povídal. První dívka, se kterou se cítil jinak. Dal jí políbení a popřál jí hezkého rána a přál si s ní zůstat po celý život.?

Zhluboka se nadechl a rychle pokračoval, aby jej nepřerušila. ?Nevěděl, že s ním v noci splynula víla, která mu obětovala svou lásku.? Nadzvedl se, aby jí viděl do očí. ?A ty jsi taková moje víla, naplnila jsi mě láskou a já si nepřeju nic jiného, než s tebou zůstat po celý život.?

Leželi tváří ve hvězdách. Hřáli si rukama ruce a nohama nohy, leželi a přemýšleli jeden o druhém a přáli se spolu zůstat po celý život.