Cerv.Karkulka trosku jinak

Bylo nebylo, za třemi panelovými domy a čtyřmi věžáky, porodila jednoho krásného letního dne jedna maminka v blízké nemocnici malinké červené ošklivé scvrklé děcečko - holčičku. A jak už to chodí, jméno pro ni připravené neměla, ani tatínka, a moc se tím nezabývala, byla ráda že už je to venku a že nemá pupas jako nafouklej gumovej míč a taxi řekla že jméno vymyslí později. Jenže čas utíka. A běžel tak rychle, že než se mamina nadála, bylo jí 25 a holčičce 7, chodila do první třídy, první zoubky už jí dávno vyrostly do kobylí velikosti, a nějaká ta první slůvka už měla taky za sebou. A tak maminku napadlo že by jí možná už konečně mohla vymyslet jméno. Chvíli nad tím dumala, pak si holčičku prohlédla, a když ji viděla v plném světle, rozhodla se začít jí říkat Červená karkulka – protože holčička měla jen jedno oblečení které sestávalo z červeného kabátku červených botiček a již zmiňovaného červeného čepečku. A tak, protože na přemýšlení nebyla moc zvyklá a zmohlo ji to, rozhodla  se že pošle Karkulku za babičkou do nedaleké vesnice, známou babičkou alkoholičkou. A tak ji vypravila na cestu. Hledala po celém baráku igelitku ale nenašla žádnou protože nechodila nakupovat jak je rok dlouhej, vyštrachala jenom nákupní košík který si před lety omylem odnesla z „večerky“. A štrachala a štrachala, co by babičce poslala za pití na oslavu křtin. Nebylo problém najít v garsonce alkohol, téměř nic jiného tam ani nebylo – kromě vařiče a televize, skříně a gauče prolezlého všemožnou havětí - inu, jaká matka taká dcerka. Ale horší bylo vybrat. Co? Babička určitě bude chtít něco nového, nějakou změnu když je pořád jen na tvrdym alkoholu. Musí to být něco výjimečného. A tak vybrala. Vybrala vaječný likér, ale pak se v ní ozvala sobecká dušička – takový drahý pití jí mám posílat, jo?! Nezavolá jak je rok dlouhej, mobil už má přitom nejmíň tři roky. A dala Karkulce do košíčku dvě krabice červeného, k tomu jí dala 50,- na to aby koupila v nejbližší samoobsluze bábovku – jak by ona ji mohla upéct když nemá troubu?! A taxe s holčičkou rozloučila. Nezapomněla samozřejmě na výklad o dobrém chování – jako každá mamina – jako že se má chovat slušně, dávat pozor na úchyly a když jí někdo bude chtít svízt k babče autem ať klidně nasedne, aspoň ji nebudou bolet nožky. A zavřela za Karkulkou dveře. Karkulka stála, nevěděla skoro co má dělat, a taxe vydala hledat autobusovou zastávku. Byl čtvrtek dopoledne a tak to nebyl ani takovej velkej problém – stačilo jít za důchodcema – kterých byly ve všední den plné ulice. A tak úspěšně došla k autobusu. Přes cestu jí pomohla nějaká vetchá paní, prostě ok :-). A nastoupila. Jela a jela, přes hory přes doly, až v dáli uviděla babiččinu vísku – jednou už tam byla s maminkou a stopem takže autobus pro ni byl něco naprosto nového. Autobus stavěl kupodivu přímo naproti babiččině zahrádce, a tak hned jak řidič zabrzdil, vypadla ze dveří a vrhle se k chaloupce. Ó jak byla hezoučká. Ne jako ty panelový domy u nás – pomyslela si holčička. A už se těšila jaxi bude hrát na malinké zahrádce, když najednou zpoza branky uslyšela mohutný zlý štěkot. Ano. Babička si tedy pořídila pejsánka – vlkodava. Byl čtyřikrát takový jako Karkulka, prohlížel si jí a ona se bála. Ale proč si babička pořídila pejsánka? Dumala nad tím karkulka mezitím co zmáčkla zvonek. Aha – už si vzpomínám, babča vždycky nadává kdo jí zas vykrad všechny zásoby pití – má i sklerózu – a tak ji místní policisté darovali takového hlídače :-). Jen co se ozval v chaloupce zvonek, babička odhodila právě načatou láhev vodky, pod fousi si zabrumlala něco ve smyslu koho to sem zas čerti nesou, a šla za světlem které se táhlo pod dveřmi. Prudce je otevřela – a to neměla dělat – vlezlé letní světlo se jí zapíchalo do očí jako hřebíky a babička stála, připoutaná svou dočasnou slepotou na prahu, máchala rukama do prázdna a křičela o pomoc. První kdo jí pomohl byl její „Andílek“ – vlkodav ze zahrady. Skočil na ní, a svou vahou jí porazil, babička se sklouzla zpět do svého tmavého příbytku, a když už tam tak byla, rovnou si vzala své sluneční brýle a šla přivítat svou vnučku – protože ji kouskem oka zahlédla při pádu. Takže ven vyšla jako spořádaná babuška s pejskem u nohy ---- spíš u pasu, otevřela Karkulce branku a pozvala ji dovnitř. Karkulka jí opláchla nádobí, pár skleniček rovnou postavila stranou, rozkrájela kupovanou citronovou bábovku a nalila víno. Babička z toho byla úplně na větvi, takhle se o ni nikdo nestaral už od mala, a taxe s Karkulkou domluvila jestli by nechtěla na pár dní u ní a jejího Andílka zůstat. Karkulka souhlasila, u babičky se jí líbilo, pomalu ji schovával všechny flašky, až se jí na její desáté narozeniny podařilo to, co nikomu předtím – babička si místo ranního panáka dala kafe, byla spokojená, Andílek jim vrněl stočený do klubíčka u nohy, a všem bylo krásně. A jestli neumřeli, tak tam žijí dodnes.