A žil by tam dál

A žil by tam dál

 

Petr Fryzelka

 

 

Jeden strom na velké louce stojí, jeho jablka v paprscích slunce se červenají,

sem tam přijdou zvířata z nedalekého lesu, a trochu jej ohlodají.

 

Jablka na větvích už dlouho visí, nikdo je netrhá, nikdo na ně s čumákem nedotírá.

 

Dlouho jablko vyselo, když svítilo slunce se vyhřívalo, když pršelo, jen po sobě kapky stékat nechalo, dnes už málo síly má, to co se stromem spojuje jej už neovládá, rychle k zemi padá.

 

Let krátký to byl, ale přistání tvrdé,

jablko se rozpůlilo, vypadlo jadýrko, co uprostřed skrývalo.

 

Mnoho dešťů kolem na obloze prošlo, mnohokrát slunce zasvítilo, mnohokrát zvířata svými tlapami jádro do země zadupalo, dokonce sníh mnohokrát nad nim studenou peřinu vytvořil.

 

Mnoho let uplynulo, pod starým suchým stromem něco nového se ze země vyklubalo.

 

Mnoho se toho změnilo, nedaleko se lidstvo usadilo, les co kolem byl vykácelo, zvířata daleko od dvou stromu vyhnalo

a ještě, jednou po několika dnech, kdy slunce se nad větvemi objevovalo, svými paprsky vláhu stromům dvěma odebíralo, přišel konečně déšť,

jak krásné jeho schlazeni bylo, jak čistě se opět dýchalo, než obloha se rozsvítila, to blesk do stromu starého udeřil,

škoda, úplně jej vyvrátil a popálil.

 

Strom jediný už vůbec ne malý zůstal tu sám, jako by štafetu přebral, jen jej nikdo neokusuje, lidstvo tam kde dřív byl les své domy vybudovalo.

 

Denně jablka na větvích svých slunci předvádí, když prší, jablka mokrá kapky po nich stékají.

 

Lidé ke stromu z města, které je stále blíž, chodí, poslouchá, oni mu povídají.

 

Jablka, která se v slunečních paprscích vybarvují, už na zem nepadají,

to děti, když přijdou, po větvích lozí, vše otrhají.

 

Město stále víc blíží se, už i ptáci bojí se.

 

Někdy dva přijdou, krásné věci si povídají, hladí se líbají pak nůž otevřou, do kůry něco vyrývají, tak takhle to bolí, když strom zvířata okusují.

 

Strom už léta zde stojí, když slunce svítí, ptáčci sedí zpívají,

prší-li, tiše kapky do trávy padají a v zimě sněhové vločky větve chladí.

 

Kdyby mohl vyprávěl by, jak nádherné, když jablka rostou,

jenže už nikdy je větve stromu neponesou, už nikdy nevyslechne si jak ptáci štěbetají, už nikdy neuvidí jak se milenci líbají, už si děti nepochutnají,

ke stromu divný had se táhne, buldozery vrčí se stromem zápasí, on je ale slabší,

lidé si zde brzo domy postaví.

---