Dětská vzpomínka

Vánoční svátky,
klidu a míru,
atmosféra bezpečí,
již jen tak něco nepředčí,
málo co.

Malinký chlapec,
malinký v duši,
s dárky si hraje,
oběd snad tuší,
netuší.

Jeden člen rodiny,
stále však chybí,
musel dnes pracovat,
přijede brzy,
snad záhy.

Malinký chlapec
si na gauči hraje,
kartičky s obrázky,
cizího jazyka taje,
neznaje.

Minuty plynou,
brzy už přijede,
poslední z rodiny,
poslední chybící,
už záhy.

Nějaké auto,
jakých jsou tisíce,
něčím je jiné,
nápisem policie,
sem jede.

Snad nám ho vezou,
posledního z rodiny,
co asi provedl,
snad přestupek nevinný,
jsou přece Vánoce.

Všeobecná zvědavost,
nic více či méně,
snad pochyb sémě,
nezodpovězená otázka,
v tichu.

Děda jde ven,
zjistit, co se stalo,
možná, že jen zabloudili,
i nám se to stalo,
nejednou.

Malinký chlapec,
do hry je zabrán,
ten dětský svět,
ten krásný svět,
křehký.

Děda se vrátil,
za sebou zavřel,
slzy měl v očích: "Panebože,
Honzík se nám zastřelil."
A čas se zastavil.

Zastavil a zmizel,
vzduch si vzal sebou,
nemůžu dýchat,
co je to se mnou?
Netuším.

Snad je to jen sen,
ošklivý a škaredý,
který se navždy zastaví,
a tak jako čas
se nevrátí.

Nebyl to sen,
i čas se vrátil,
navždy vše změnil,
v pouhém okamžiku,
zničil.

Stěny se bortí,
křehký svět praská,
svět dětských iluzí,
střídá na tváři maska,
kamenná.

Kamenná maska,
nelze však nahmatat,
již nic nebude jako dřív,
iluze zničeny a bez nich
- jen prázdnota.