Cesta do hlubin pochybné reality

Já jsem Eternal, nepatrná část vás mě zná, ale všichni víte, že tu jsem s vámi. A já vím že tu jste se mnou, proto vám nyní napíši něco, co určitě nevíte. Kdysi jsem měl sen. Chtěl jsem mu porozumět. Byl hezký, tajemný a zdál se neškodný. Vždy jsem si přál, aby se vyplnil, každý mýváme takové sny. Každý chce aby mu něco vyplnilo, byť nereálné a nebo něco, čemu jen tak nerozumí. Prostě to chceme a nevíme proč. Nyní mě ten sen pronásleduje, je všude kolem mě, nahání mě hrůzu. Cítím jak mě pohlcuje. Nyní už mu rozumím, nyní už nemohu zpět. Není cesta k zapomnění. Už nikdy nemohu přehlížet to co vím, že ten sen… Ten sen už není pouhým snem, ale je to realita. Začalo to tenkrát, co jsem se snažil přijít na způsob jak ovládat sebe. Jak využívat své schopnosti, jak vidět přes zavřené oči, jak cítit, jak potlačit bolest, jak zintenzívnit radost. Lidé tomu říkají, že člověk najde v sobě rovnováhu, začne si vážit sebe, věcí, svých přátel a především všech lidí na celém světě. Bylo to nádherné si uvědomit samu sebe ve chvilce a tu chvilku prodloužit na jakoukoliv dobu. Krásné vnímat maličkosti, kterými je náš život prošpikován. Vnímat to dobré a neškodně potlačit to špatné. Jak překrásné bylo v té době snít, však do doby, kdy jsem svou rovnováhou v sobě dal do pohybu několik příčin, které mají hrůzný následek. Cítil jsem se silný díky rovnovážnému stavu, sám v sobě silný. Uvěřil jsem možnosti, že přání se skutečně dovedou plnit. Jenže to jsem ještě nevěděl, že tu schopnost mám. Přál jsem si, aby se mě vyplnil jeden sen, ale nedával jsem tomu šanci. Čas plynul, a já to nevnímal. Sen se začínal stávat realitou. Osud se naplňoval. Až pozdě jsem si uvědomil, že to co prožívám v realitě jsem si vysnil. Bylo to překvapující to zjistit. Vyrazilo mě to dech. Posléze jsem realitu vnímal tak jako ten sen. Věděl jsem co bylo ve snu a v realitě se to v klidu plnilo. Bylo to uspokojivé to vědět. Potom jsem měl další sen, bylo to pokračování toho prvního snu. Ale už se mě ten děj nelíbil. Byl mě proti srsti. Až pozdě jsem si uvědomil, že se to také vyplní. Nemohl jsem proti tomu nic udělat. Ještě jsem tomu moc nerozuměl a bál jsem se. A navíc, něco mě v tom bránilo. Ano byl jsem to já sám, teď už to vím. Krása se vystřídala v hrůzu…. Ale už to nebyl pouhý sen, byla to realita. Věděl jsem co se stane, a přec jsem s tím nic neudělal. Svou vnitřní rovnováhu jsem narušil, vše jsem poničil, přestalo mě záležet na mě, ale nepřestalo záležet na jiných. Cítil jsem jak moje síla mě uniká mezi prsty, jak se pomalu scvrkávám, a jak smutek a šílenství mě dostává na hranici beznadějných iluzí prázdnoty. A vždyť stačilo tak málo. Pouze si znovu přát. A potom jsem si to uvědomil. Jsem sám. Sám ve svém snu, kdy jsem svého snu pánem. Opravdu si mohu něco přát a ono se to vyplní. V tom svém snu žiji. V tom svém snu mám svou podobu a nejsem v tom snu sám. Je tam spousty bytostí, je tam celý svět, celý vesmír. Spousty maličkostí, všeho tam je moc. A já, dokud jsem si to neuvědomoval, že je to pouhý sen, jsem žil nadmíru radostně. Jenže …. Teď už to vím. Cokoliv mohu v tom svém snu změnit pouhou myšlenkou, a už to nemusí být jen ve snu. Stačí si přát. Ale proč si mám přát? Já nechci abych si žil svůj pouhý sen, o kterém si rozhoduji jaký bude a co se v něm stane. Já chci žít něco, co nemohu ovlivnit pouhým přáním, ale nějakým činem. Proto jsem ztracen. Zničil jsem to poslední co jsem měl. Jediné co jsem měl, byla nevědomost, že žiji ve svém snu. Dřív to vypadalo jako skutečná realita. Nyní je to pouhý sen, kterým opovrhuji, a který si mohu měnit podle libosti, což se mě krajně nelíbí. A nic s tím nenadělám. Ať si přeji co si přeji, vyplní se to tak jako tak. Nemám tu volbu si přát něco, co se nevyplní. To jsem mohl dělat předtím, než jsem nevěděl že se to skutečně vyplní. Dřív to bylo jiné, dřív se to neplnilo, dřív jsem nevěděl co bude, dřív to bylo jednodušší. A kdo mě pomůže? Vždyť i vy jste mým snem, mohu si přát, aby jste mě někdo z vás pomohl najít znovu nevědomost. A vy mě nyní máte za paranoika, blázna, který si myslí že realita je pouhý jeho sen. Ach, kéž bych si nikdy nepřál, aby se mě splnil sen. Kéž bych nikdy nechtěl vědět. Kéž bych nikdy nechtěl pochopit sám sebe. Kéž bych nikdy neměl to co si jiní přejí mít. Kéž bych mohl pomoci sám sobě. … ale jistě, to mohu, mohu všechno, stačí si jen něco přát. Žiji si pouhý sen, když se mě nelíbí, mohu si ho změnit podle libosti. No budiž sne, nyní jsem pouze já jakožto pán, a ty můj sluha, kterému jsem věnoval svůj život, aby mě provedl neskutečnými příhodami připomínající život. A ještě něco bych si přál. Aby tohle nikdo nepochopil, žilo by se mu mnohem lépe než mě. Eternal

---